Na lovu po stopách Hemingwaye
Leopard nás viděl přicházet. Když jsme zahnuli k akácii, kde se položil na větve a jedním okem sledoval nedaleko se pasoucí antilopy, trhl sebou. A jakmile uviděl náš otevřený džíp, učinil sotva sekundové rozhodnutí a skočil, rozehnal kořist pod sebou a zmizel v hustém maskujícím křoví na břehu řeky.
Přijel jsem do Tanzanie, abych vzdal hold jednomu z největších amerických spisovatelů, cestovateli Ernestovi Hemingwayovi.
V letech 1933-1934 založil tento držitel Nobelovy ceny se svojí ženou Pauline tábor mezi fíkovníky a mahagonovými lesy na březích jezera Manyara, 30 km jižně od kráteru Ngorongoro, a sledoval zde místní antilopy kudu v dnešním Tarangirském národním parku.
Své zážitky z této tříměsíční safari pak vložil do dvou svých nejuznávanějších děl: do Zelených pahorků afrických, což je věcná literatura publikovaná v roce 1935, a do Sněhů na Kilimandžáru, povídky, která vyšla v časopise Esquire roku 1936.
Později napsal v Pravdě na rozbřesku důvod beletrizace svých zážitků: „Nepamatuji si na ráno v Africe, kdy bych se probudil a nebyl šťastný.“
Pryč jsou však doby Hemingwayovy, lov velkých zvířat a safari s minimálním pohodlím. Přesto zůstávají stejné radosti pro návštěvníky, kteří sem přilétají vrtulovými letadly Cessna i dnes.
Je to stále totéž safari slibující pozorování zvěře, nečekaná setkání v buši a popíjení při západu slunce na skalnatých útesech. Hemingway, který hodně pil, měl obzvlášť rád tuhle část.
Jediný rozdíl dnes je, že při stále luxusnějších safari dostanete whisky se sodou naservírovanou spolu s chladným ručníkem s vůní levandule.
Při své druhé návštěvě Afriky v roce 1954 Hemingway nouzově přistál v hustém porostu poblíž ugandských vodopádů Murchison.
Ve stopách Hemingwaye v Tanzanii jde pár lidí, mezi mini místní organizátor safari, společnost Elewana. Jejich soukromá letadla vybavená ve stylu retro odlétají z města Arusha a směřují k přistávacím drahám posetým křovinami v severním okruhu národního parku.
Tato vzdušná flotila spojuje úžasná plameňáků plná alkalická jezera Manyara, kde lovil Hemingway, srázy Velké příkopové propadliny a vzdálené severní Serengeti, kam se odváží jen málokdo.
Jako většina leteckých safari pak odlétá zpět do civilizace ze základny na hoře Kilimandžáro, odkud byl Hemingway dopraven do Nairobi, když v lednu 1934 chytil úplavici.
To ráno, co jsme se setkali s leopardem, jsme nechali Migrační tábor Serengeti za sebou na východní straně. Bílé slunce bylo ještě chladné a zvířata obezřetně v pohybu.
Samice pakoně rodily mladé, zebry se pásly a svými štětcovitými ocasy odháněly mraky dotěrných much tse-tse. Vypadalo to jako v jednom z Hemingwayových popisů východní Afriky, téměř jsem viděl z jeho stránek uhánět pakoně do sluncem spalovaných travnatých dálav.
V několika příštích hodinách jsme spatřili také afrického buvola, slona, prase bradavičnaté, žirafy, lvy a hyeny a nafotili nespočet detailních snímků. Na rozdíl od dobrodruhů v Hemingwayových časech to pro nás byly jedné trofeje, které jsme si odtud měli přivézt domů. Žádné z divokých zvířat neskončilo přibité na stěně.
Když jsme se dostali zpět do stanového tábora, sbor serengetské divočiny nás přesvědčil, že bude následovat bezesná noc. Skupina asi 80 hrochů chrochtala a řvala přitom, jak se bahnili v řece Grumeti vinoucí se kolem vyvýšených plošin s našimi stany.
„Nikdy nevíte, jak budou zvířata v divočině reagovat, zvlášť tahle,“ řekl nám průvodce Alex, když příští ráno šel ven pro vodu s nabitou loveckou puškou v náručí. Kvůli naší bezpečnosti vedle nás stál ještě druhý ozbrojený hlídač parku.
„Hroch je zabiják, zvlášť pokud byste se dostali mezi něj a vodu. Ve svahilštině říkáme maisha marefu - raději budu žít dlouhý život.“
Poprvé v divočině jsem se cítil zranitelně a zažil prvotní velkou emoci, kterou zažil každý lovec včetně Hemingwaye – strach. O chvilku později jsme narazili na stádo hodujících slonů - lovci se stali lovenými. Pomalu jsme couvali zpět nechávajíce za sebou pouze své stopy.
Široké zářivé nebe, nekonečné plochy travnaté savany a bohatá příroda - Serengeti je tou Afrikou, která uchvátila a inspirovala Hemingwaye. Jak napsal Hemingway ve svých Zelených pahorcích afrických, chtěl jsem teď i já „znát jména stromů, malých zvířat a všech ptáků, znát jejich řeč a mít čas být s nimi a pomalu se s nimi pohybovat.“
Bylo to jako sdílet emoce s legendou.
