Cesta k letnímu ráji
V letech 1919-1932 se 3000 australských vojáků z 1. světové války dřelo s krumpáči, lopatami a vozíky při plnění náročného úkolu, vysekávání skalního podloží, aby mohla být postavena silnice vedoucí kolem útesů na jižním (Viktoriině) pobřeží Austrálie.
Kromě toho, že stavba poskytla vojákům práci, posloužila také jako památník těm, co padli, a spojila pobřežní oblasti, které dřív byly přístupné pouze po nerovných vnitrozemských cestách nebo po moři.
Tyto dělníky by nikdy nenapadlo, že silnice, kterou s takovou námahou budují, se později stane jednou z nejznámějších tras Austrálie, po které každý rok projedou miliony lidí.
Velká oceánská dálnice se vine 243 km z Torquay, města známého surfem a proslulou pláží Bells Beach, do Allansfordu , místa ležícího u dřívějšího velrybářského města Warrnambool.
Oblast zahrnuje 103 km² Národního parku Great Otway, jehož deštný prales, eukalyptové stromy a zakrslé stromové kapradiny tvoří krásné pozadí.
V 70. a 80. letech mě tato dálnice přivedla do Lorne, mého ráje. Lorne nabízelo prosté radosti, jako je pozorování klokanů a ježur, pronikavé hlasy ledňáků a ptáků šoupálků, sběr lastur, vdechování vůně kvetoucích akácií a uždibování horkých brambor na zahřátí prokřehlého těla (v Bassově průlivu se teplota pohybuje kolem 16 °C).
Byly to také dny strávené opalováním na pláži a flirtování u ohňů. Po celá následující léta jsem se vyhýbal tomu, abych projel po celé dálnici, snad jsem si tím chtěl uchovat své vzpomínky.
Letošní rok byl však odlišný, protože připomíná 100 let od skončení 1. světové války. Žiju teď na jiném kontinentu, ale rozhodl jsem se však zavítat do Austrálie, abych se mimo jiné podíval na Anzac Day, den památky padlých australských a novozélandských vojáků.
Po shlédnutí večerního programu jsem se definitivně rozhodl, že se vydám vstříc svým vzpomínkám.
Moji první zastávku představovalo malé golfové hřiště v Anglesea, příjemném městečku při ústí řeky Barwon se zlatými útesy v pozadí. Chtěl jsem se podívat na klokany, kteří se zde pasou na ploše hřiště, a byla to pro mě úleva vidět, že tu stále jsou.
Protože se však golfový klub vyhýbá publicitě, která by sem přilákala davy nehrajících zvědavců, nikde se nechlubí se svými zvířecími podnájemníky.
Po odjezdu z Anglesea se výhled střídal z bílých vrcholů Bassova průlivu po úseky porostlé eukalypty. Několik kilometrů jsem projížděl buší a čekal, až se zase objeví oceán. Změnilo se jen málo.
Vynořil jsem se v městečku Aireys Inlet, jehož známé poznávací znamení, maják Split Point s červenou střechou, se rýsoval přede mnou. V tu chvíli jsem si vybavil vzpomínku z roku 1983, kdy požár v buši zničil rozsáhlý úsek pobřeží včetně Aireys Inlet.
Slunce, které už stálo nízko, se odráželo v oceánu. Vinoucí se cesta vedla do Fairhavenu, který nabízí pozoruhodně přímou písčitou pláž vyhledávanou surfaři, zatímco zdejší útesy vyhledávají paraglidisté.
Poté následovala malá, avšak důležitá vesnička Eastern View a místo s charakteristickým pamětním obloukem, který představuje kus dřeva klenoucí se nad silnicí a nesoucí prostý bílý nápis „Great Ocean Road“.
Bronzové sochy dvou vojáků odhalené v roce 2007 tu stojí u silnice coby pocta těm, kdo padli v 1. světové válce i těm, kteří silnici postavili.
Od této chvíle se začal asfalt silně zatáčet a tabule „držte se vlevo“ připomínaly zahraničním turistům australská dopravní pravidla.
Blízkost cíle však oznamovala ostrá nebezpečná zátočina známá z reklam na auta. Se svými 180° je zrádná, avšak působivá, na jedné straně s útesy a na druhé straně s ostrými skalami a pěnícím oceánem.
V dálce už bylo možné spatřit Lorne, můj ráj, atraktivní pobřežní místo, které se v průběhu desetiletí změnilo z rybářské vesnice na kosmopolitní letovisko. Po kopcích porostlých stromy až k pláži, kterou představuje písčitý oblouk Loutit Bay, jsou rozptýlena elegantní letní sídla a butiky.
Následující den začalo mrholit – počasí se zde mění rychle. Vůně mokrých eukalyptů byla povědomá a útěšná. Dopravní značení odkazovalo k vodopádům a vyhlídkám a já prošel svou oblíbenou trasou dlouhou 7 km, vedoucí podél řeky od krásných vodopádů Erskine Falls do Lorne.
Cestu zastřešoval baldachýn z obrovských stromových kapradin a deštného pralesa a z listoví probleskoval charakteristický hlas ptáka kosovce (whipbird).
Následující ráno jsem vstal velmi brzy, abych mohl nejnamáhavější část Velké oceánské dálnice projet pomalu. Tento úsek se různě zatáčí a vine a pamětní desky tu připomínají lodi ztroskotané v průběhu 19. a ve 20. století.
Ujel jsem pouhých 16 km a zastavil v obchodním domě Wye River General Store na kávu. Od skupiny cyklistů jsem se dozvěděl, že v oblasti došlo k úplné explozi gurmánské scény.
V malých venkovských městečkách Timboon, Gellibrand a Beech Forest, kde dříve byly pouze farmy s dobytkem a bramborami, se dnes vaří pivo, pěstují olivy a vyrábějí sýry a čokoláda. Je to velký posun, tak jsem si hned udělal předběžný plán na moji příští návštěvu.
O několik kilometrů dál v Kennett River jsem zavítal do skromného Koala Cove Café a spolu s japonskými turisty fotografoval pestré ptáky a koaly usazené na eukalyptech.
Protože jsem chtěl vidět západ slunce, rychle jsem projel malebnou rybářskou vesničkou Apollo Bay a objel obloukem maják Cape Otway, který je vzdálený asi 30 km a otevřený turistům.
Mířil jsem do Národního parku Port Campbell, odlehlé oblasti větrem čechraných polí, ostrých útesů a neklidného oceánu. Zdejší pobřeží je známé svými soutěskami a vápencovými skalními formacemi, které vystupují do moře.
Nejmasivnější a nejznámější skála na tomto pobřeží, Dvanáct apoštolů, se rýsovala proti rudému a oranžovému zapadajícímu slunci. Bylo to úžasné, lepší než jsem si kdy představoval.
Praktické záležitosti
Po Velké oceánské dálnici můžete jet v kterémkoli ročním období a vrátit se do Torquay a do Melbourne po souši po dálnici Princess Highway. V lednu tu bývá velký provoz kvůli letním prázdninám, proto je ideální únor se svým teplým počasím a menším množstvím návštěvníků.
Zima zde trvá od června do srpna a přináší nižší teploty, déšť a mlhy, ale také méně návštěvníků.
