Atletická chůze a její charakteristika
Jednou ze základních motorických dovedností, které si člověk osvojuje v raném dětství, je chůze.
Chůze provází člověka po celý život, jako nejzákladnější a nejpřirozenější způsob přemisťování se vlastními silami. Je to jedna z dovedností, které člověk nabývá v prvním roce života a s různými obměnami ji provádí pravidelně až do konce života. Z této činnosti je odvozena i jedna z nejstarších atletických disciplín - atletická chůze. Dnes je chůze i velmi oblíbenou formou rekreačního sportu a sportu pro zdraví, když například již při 10 km chůze lze zhubnout 1 kg.
M. Lipták (1995) charakterizoval atletickou chůzi jako cyklickou vytrvalostní disciplínu. Základní pohybový cyklus je dvojkrok, který se skládá ze dvou jednooporových a dvou dvojoporových fází. Podle pravidel atletiky zachovává závodník nepřetržitý kontakt s podložkou.
Od běžné chůze se liší především napřaženou oporovou nohou, pánev se vysouvá na stranu oporové nohy, hlava a trup zachovávají vertikální polohu, paže pracují jako při běhu na delší vzdálenosti. Závodníci dosahují průměrnou délku kroků 105 - 130 cm a frekvenci 180 - 200 kroků za minutu.
Na 42. kongresu IAAF v Seville 18. 8. - 19. 8. 1999 byla definována atletická chůze (pravidlo 230) takto: "Atletická chůze je přemísťování kroky, při kterém se udržuje stálý kontakt s podložkou (viditelný bez použití videotechniky) (Polozka, 2000). Oporová noha musí být bezpodmínečně napnutá (tj. nepokrčená v koleni) od okamžiku prvního kontaktu se zemí až do okamžiku, kdy je ve svislé poloze (Moc, 2002) ".
To jsou základní definice chůze, ale pro laika je nejdůležitější odpověď na otázku, kdy je to ještě chůze a kdy je to již běh. Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá, i když diváci například při televizních přenosech dostávají často neodborné a zkreslené informace, protože porušení pravidel o chůzi a běh není totéž.
K těmto nedostatkům lze připojit snad jen názor nejúspěšnějšího chodce historie, Poláka Roberta Korzeniowského, že chůze je jako politika - každý má pocit, že tomu rozumí, ale ve skutečnosti o tom velmi málo ví. Podstatný rozdíl mezi během a chůzí (kromě nataženého kolena od dokroku až do vertikální fáze) je, že při běhu je přesun těžiště jednovrcholový a při chůzi dvojvrcholový. Tedy závodníci, kteří porušují pravidla o chůzi, většinou neběží, ale zjednodušeně řečeno nejdou podle pravidel. A to by si měli uvědomit zejména odborníci, kteří si často tyto pojmy zaměňují, což občas vyvolává jiné související nejasnosti.
Autor: Martina Dvořáková
