Zaměstnavatel versus zaměstnanec
Co by dělal zaměstnavatel bez svých zaměstnanců? A kde by byli zaměstnanci bez svého zaměstnavatele? Dva odlišné světy, které jsou na sobě závislé, nemohou existovat jeden bez druhého, ale přitom mají problém vzájemně vyjít.
Zaměstnavatel potřebuje své zaměstnance. Bez nich nedokáže vykonávat svou podnikatelskou činnost, není schopen plnit závazky, uspokojovat poptávku, nemá si jak získat spokojené zákazníky. Jak bez nich vyrobí pětimetrovou železnou konstrukci? Jak vystaví obchodní centrum, uvaří tisíce obědů, ušije kamion obleků, nebo dennodenně naplní články svých novin?
Zaměstnanec potřebuje svého zaměstnavatele. Jak uživí rodinu, když bude nezaměstnaný? Jak zaplatí byt, dětem školu, splátku za nový televizor, kde vezme peníze na auto, dovolenou, či romantickou večeři s kinem? Bez práce nic neudělá, bude třít nouzi, bezmocně se potácet na sociálních dávkách.
Mohlo by se zdát, že zaměstnavatelé i zaměstnanci budou táhnout za stejný provaz. Budou se vzájemně podpírat, ruku v ruce se hrnout k úspěchu a penězům. Avšak opak je pravdou. Nechovají se jako spojenci, nýbrž jako nepřátelé!
Zaměstnanci si stěžují na nízké platy, nadávají na špatné pracovní podmínky, protestují proti přesčasům, odmítají dělat noční, chtějí dvojnásobné prémie a "třináctý" plat. Cítí se být ukřivdění, utlačováni, využívání, nespravedlivě hodnocení za svou práci.
Zaměstnavatelé skřípou zuby nad výkonností svých zaměstnanců. Zdají se jim líní, neukáznění, nevděční, nevšímaví. Stále je musí kontrolovat, nic pořádně neudělají pokud nad nimi někdo nestojí, v jednom kuse jen hledají cestičky jak dostávat peníze za nic a stále chtějí jen více a více.
Celé toto napětí vyvěrá z neschopnosti vzájemně se pochopit. Zaměstnanci neumí nebo nechtějí porozumět problémům zaměstnavatele, a ten naopak, nemůže nebo se nechce zabývat starostmi svých zaměstnanců.
Zaměstnance nezajímají problémy firmy. Jsou jim odcizené nedostupné pohledávky, nízká přidaná hodnota, režijní náklady, vysoké daně, reklamace, tvrdý boj o každou zakázku. Zaměstnavatel je pro ně namyšlený horenos, který nic nedělá, jen se přepravuje za "jejich peníze" v drahém autě a pije kávičku ve své krásné kanceláři. To, že celé dny shání zakázky, jedná s klienty, vytváří souhrnný chod firmy, řeší řadu problémů a často pracuje i čtrnáct hodin denně za cenu vlastního zdraví, to už bohužel nevidí.
Zaměstnavatelé zase přijímají zaměstnance jako "nutné zlo". Nevidí lidí, ale čísla. Peníze, které jejich zaměstnanci stojí. Pokud ušetří na mzdách, zůstane více pro firmu a jim na výplatu, tak proč by měli zvýšit prémie? Přece jejich cílem je maximalizovat zisky a ne "dělat charitu". To, že zaměstnanec má problém ze mzdy vyžít, že by si za svou práci zasloužil více, je netrápí. Vždyť přece neplatí až tak špatně a vůbec, mohou být rádi, že mají práci!
Každý myslí jen na sebe a nechce vidět nikoho a nic jiného. Člověk je tvor sobecký, v současné době, zdá se, dvojnásob. Každý zaměstnavatel by si však měl uvědomit, že bez zaměstnanců není firmy a nespokojenost se odráží na kvalitě práce. Zaměstnanci by měli mít jasno, že zaměstnání je živí a pokud zaměstnavatel zkrachuje, spolu s ním padnou i oni.
