Dáváte almužnu
Nevím jak je to v menších městech, ale v Praze je to tak, že pokud přejdu po centru jedním směrem osloví mě alespoň pět žebráků a každý se dožaduje drobných. Když se z města vracím oslovují mě stejní nebo jiní žebráci, kteří by chtěli peníze.
Mezitím potkám alespoň tří až pět prodavačů časopisů, kteří by rádi prodali svůj časopis, abych jim tím pomohl. Dělají na mě pak různé opičky, protože já si nic nekoupím. Opičky, o kterých mluvím jsou mi velmi nepříjemné, protože tito prodavači se na mě dívají jako na vraha, jako na zločince, který je zcela bezcitný, pokud si u nich nekoupil časopis.
Vůbec si neuvědomují, že jich je ve městě tolik, že pokud si koupím časopis u jednoho, všichni ostatní mají smůlu. Ale oni nevědí, zda já ten časopis už mám nebo nemám. A tak mě citově vydírají, abych si koupil časopis u nich, případně i několikrát.
Beru tyto dvě věci vedle sebe jako žebrání, protože o nic jiného nejde. Časopis, který prodávají je vlastně symbolický produkt, který má odůvodnit, proč ten člověk očekává naše peníze. Je mi úplně jedno, zda člověk, který žebrá vystrčí klobouk bez jakéhokoliv argumentu, nebo tam bude naříkat, že chce peníze na jídlo.
V každém případě jde o člověka, který se pravděpodobně neumí, nebo často spíše nechce živit jiným způsobem a očekává, že bude dostávat peníze od druhých lidí jen tak.
Samozřejmě je velmi ušlechtilé pokud někdo nabídne peníze žebrákovi, protože má pocit, že tím něco vyřešil. Ve skutečnosti nevyřeší nic. Mnoho žebráků jsou profesionálové, kteří se tím živí, protože zjistili, že jim nevadí pobyt ve městě někde v kleče na zemi. Pak není takový problém vyčkávat a sbírat drobné.
Jiní lidé jsou možná na žebrání odkázáni opravdu, ale budou se stydět jít ven a požádat o peníze. Tolik by možná stačilo říci k žebrákům.
A teď se podívejme na náš rozpočet.
Kdo platí žebrákům? Velmi často je na vstupu naší touhy zaplatit žebrákovi, jakýsi pocit výčitek svědomí nebo jak to nazvat, kdy člověk má pocit, že pokud já mám hodně peněz, tento chudák nemá žádné, vyléčím si tak výčitky svědomí, že já jsem schopnější. Pravděpodobně toto může stát na vstupu, proč mnozí lidí zaplatí žebrákům.
Druhý důvod proč platí lidé peníze žebrákům je pravděpodobně lhostejnost. A to je asi ten horší případ. Mnoho lidí má peníze v kapse a když vidí žebráka slituje se nad ním a nějakou tu korunku mu hodí.
Problém je v tom, že placení žebrákům v podstatě nemá dno. Kolik mám zaplatit žebrákovi, aby byl spokojen? Abych mu opravdu pomohl? Pomohou mu opravdu mince? Je zde jakési kolektivní spiknutí, kdy si řekneme, no ano, když každý dá několik málo mincí, žebrák získá celkem zajímavou částku a nikoho to přitom nebude bolet. Je to celkem logická a sociální úvaha.
Problém však nastává ve chvíli kdy si uvědomíte, že těch žebráků je ve městě několik. A pokud se rozhodnete pomoci mu jednou, měli byste pomoci i podruhé, alespoň logicky to tak vychází, protože pokud mám dnes soucit s chudákem člověkem, který možná je bezdomovec, proč bych ten soucit neměl mít zítra.
No a pokud potkám ve městě deset žebráků, každému bych měl zaplatit, protože pokud chci pomoci jednomu v nouzi, měl bych i ostatním.
A tím se dostávám do situace, kdy vlastně nevím kolik mám peněz utratit právě na žebráky. V jisté chvíli se může stát, že na žebráky padne nikoli zanedbatelná část mé výplaty, protože si vynutí různými způsoby, abych jim zaplatil.
Samozřejmě pokud každému hodím jen několik drobných, asi to nikdy nespočítám. Ale lidé, kteří házejí peníze žebrákům častěji, by si mohli udělat malý součet, kolik jim nahromadí, a co tím řeší.
Pravděpodobně jedním z důvodů proč přispět žebrákovi je deklarovat pocit, že nejsem lakomec. Problém je v tom, že to není jen otázka lakomství. Pokud žebrákovi pomůžete, vlastně ho podpoříte v jeho řemesle - bídě. Pokud dostává dostatečné množství peněz není ničím nucen, aby měnil svůj životní styl nebo návyky. Prostě může se živit žebráním. No pokud ho to živí, tak už nemá důvod žebrat. Máte soucit k někomu, kdo se umí uživit?
Pokud se dohodneme, že být žebrákem je poměrně nedůstojná práce a vlastně všichni bychom takovému žebrákovi chtěli rádi pomoci, možná výhodnější pro tyto chudáky by bylo, kdybychom jim házeli učebnice.
Aby se tito lidé mohli trošku dovzdělat a zařadit se do normálního života.
Avšak zde už asi narazíme na úsměv čtenáře, který velmi dobře ví, že tento zajímavý fenomén se nedá řešit asi jediným článkem.
