Vrtáky se liší nejen houževnatostí materiálu, ze kterého jsou vyrobeny, ale i svou geometrií. Zatímco vrták do dřeva musí být schopen vynést z otvoru za krátký čas maximum třísek a zajistit úhlednost otvoru, jiný si musí poradit se zahříváním při vrtání do kovu či různorodostí betonové stěny. Výrobci používají různé fígle, aby vyhověly rozmanitým požadavkům.
Pokud jste doposud používali jediný druh vrtáků, s největší pravděpodobností to byl některý z univerzálních určený na kov. Ty nejlevnější se vyrábějí z uhlíkové nebo rychlořezné oceli a nejvhodnější jsou pro vrtání barevných kovů a měkkých druhů oceli. Jejich nepřítelem je vysoká teplota, která může při hloubení otvoru vznikat. Proto je dobré použít mazací přípravek, dělat při práci přestávky a není na škodu u hrubších materiálů umístit vrtačku do stojanu. Pokud držíte v ruce klasický "černý vrták" nebo na stopce vidíte nápis HSS zda HSS-R, jde o tuto třídu.
Pro vrtání otvorů do tvrdších kovů je třeba sáhnout po výkonnějším vrtáku, který se dokáže zakousnout i do houževnatějšího materiálu. Vrtáky s označením HSS-G jsou pevnější a mají speciálně broušený hrot, který se nezastaví ani před nástrojovou ocelí. Většinou jsou lesklé, stříbřité barvy a měli byste po nich sáhnout vždy při vrtání do oceli. Aby se při intenzivní námaze neopotřebovaly příliš rychle, výrobci je za příplatek potahují titanovou vrstvou, čímž získají nažloutlý povrch. Ten je chrání před třením.
Samostatnou kategorií jsou extrémně tvrdé, ale velmi křehké vrtáky z oceli, jejichž vlastnosti byly vylepšeny přidáním kobaltu. Takový vrták se nezastaví před žádným kovem, používají se však téměř výhradně v stojanových vrtačkách. Zrada nastane, když potřebujete vyvrtat větší otvor do tenkého plechu. Tehdy jsou dobrou pomůckou stupňovité vrtáky na přesné vrtání nebo speciální vrtáky s vystřeďovacím hrotem, které zabrání klouzání vrtáku po rovině.
Vrtání do dřeva nevyhovují ani vysoké otáčky vrtačky, ani vrtáky na železo. Aby byly díry přesné, hladké a nevytrhávaly třísky na rubu materiálu, jsou vybaveny centovacím hrotem a speciálním broušeným hrotem s dvěma břity. Ty odebírají materiál nejprve u okrajů díry a až následně ve zbytku průřezu. Od těch na kov je rozeznáte podle ostré špičky s dvojicí hrotů na okrajích. Pokud Vás ve Vašem železářství přesvědčují, že o nich nikdy neslyšeli, kdesi bude problém.
Hadovité vrtáky pomáhají při hloubení delších otvorů s větším průměrem, kde se musí postarat o odběr velkého množství třísek. Mají hrot se závitem, ostrou čelní hranu na ořezávání materiálu a široké drážky na vynášení třísek. Používají je hlavně tesaři při spojování hranolů. Aby je bylo při větších průřezech možno použít v běžné vrtačce, často mají zúžený dřík, aby se vešly do sklíčidla.
Levnější, avšak méně přesnou alternativou jsou ploché vrtáky, které mají na okrouhlých osách s hrotem na konci plotýnku s čelním ostřím. Nejednou se dají nasadit na prodlužovací dřík, aby jimi bylo možné vrtat hluboké otvory. Truhláři však používají i další speciální nástroje, které mají blíže k frézám než k vrtákům. Je možné jimi odstranit z dřevěného masivu suky, aby je bylo možné nahradit dřevěnými zátkami.
Při vrtání plastů je rozhodující to, s jakým materiálem se pouštíte do práce. Zatímco u tvrdých reaktoplastů jsou vhodné vrtáky určené na železo, u měkkých termoplastů se více osvědčí vrtáky určené na dřevo. Nejednou však hrají důležitou úlohu i speciální přípravky, které chrání vrtáky před zanášením.
Plasty se mohou při obrábění zahřívat, měnit své vlastnosti, a pokud má být otvor hladký a přesný, někdy to může být problém.
Pokud máte za sebou rekonstrukci bytu či rodinného domu, určitě jste se neobešli bez vrtání otvorů do zdiva. Na pálenou cihlu či beton je ocelový vrták omezený a tak se kromě příklepu dostává ke slovu i hrot s karbidovými plátky. Ty se agresivně dokážou prokousat i přes tříštící se kámen, který se odlučuje z betonu.
Vrtáky s vidiovým hrotem a hladkou stopkou jsou vhodné pro vrtání do sádrokartonu, pórobetonu, nepálené cihly a jiných měkkých materiálů, které nevyžadují příklep. Hrot se v těchto materiálech netupí a dokáže vytvořit čisté otvory, u nichž se dá počítat s přesností.
Pro vrtání s příklepem se používají vrtáky s tvarovanou stopkou, která zabraňuje jejich uvolnění ze sklíčidla vrtačky. Nejčastěji se můžete setkat se standardními SDS a SDS-Plus s typickými drážkami. Svou práci udělají nejen u pálených cihel, ale i při vrtání do betonu, tvrzených konstrukcí a kamene. Zde však velmi záleží na použitých materiálech a kvalitě karbidových plátků. Pokud jste dosud nedokázali zjistit, proč je propastný rozdíl v ceně dvou vrtáků se stejným průměrem a délkou, zkuste si někdy všimnout jejich hrotů. Zatímco levnější vrtáky mají na čele pouze dvě tvrzená ostří, ty dražší mají čtyři. Novinkou jsou vrtáky s břitovými destičkami ve tvaru písmene Y.
Při přípravě elektroinstalace se neobejdete bez korunkových vrtáků, které dokážou do zdiva vyhloubit otvory pro osazení elektroinstalačních krabic. I zde svou práci odvedou karbidové plátky osazené po obvodu korunky, která je při vrtání vystředěna vidiovými vrtáky.
Speciální vrták je nezbytný při vrtání obkladaček a dlaždic z keramiky, porcelánu či jiných materiálů, které při práci často praskají. Zde vždy platí pravidlo, že příklep je nežádoucí a sáhnout je třeba po vrtáku, který má zvláštní broušené ostří tak, aby odebíralo materiál ostrou hranou. S vrtákem na zdivo u těchto materiálů nepochodíte, protože jeho ostří není na náběhové hraně. K záběru se Vám ho přemluvit nepodaří.
Speciálními vrtáky je možné dělat díry i do skla či porcelánu. Zde je však nutné zajistit mazání a chlazení petrolejem a zabránit zamotaní vrtáku v materiálu, což by se projevilo okamžitým prasknutím.
Autor: Martina DvořákováJakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu našeinfo.cz zakázáno.
Fotografie jsou pouze ilustrativní - zdroj fotografií sxc.hu