Jak komunikovat s dospívajícím dítětem?
Všimněte si jedné z definicí komunikace jako takové: "Komunikace je obousměrný přenos myšlenek a informací, jehož cílem je vytvořit porozumění v myslích jiných a tím podpořit akci".
A teď ruku na srdce, kolik z nás se alespoň jednou neodchýlilo v komunikaci s dítětem již od této základní definice? Zejména v tom, zda v naší komunikaci s dítětem jde opravdu o obousměrný přenos? Neuchylujeme se často jen ke komunikaci "shora dolů"?
Často se dostaneme do situace, kdy nás dospívající dítě "vytočí" tak, že prostě křičíme, obviníme ho, vytkneme mu všechno, co je špatné. . . a praštíme dveřmi. Nedáme mu šanci vyjádřit se k dané situaci, prostě ztratíme nervy. Je docela možné, že po této komunikaci bychom za těmi zabouchnutými dveřmi našli naše dítě, jak buď nechápavě hledí na dveře, protože jsme mu nedali šanci obhájit se, nebo ještě hůře, jak nám v hněvu ukáže nějaké výmluvné vulgární gesto, protože jsme ho urazili, ponížili a nedali mu prostor. Proto, pokud se chceme vyhnout takové chybě například při pozdním příchodu dítěte domů, připravme se na to ještě před jeho příchodem a snažme se nebýt příliš emotivní. Ano, řekněme mu, co cítíme, ale ne tím způsobem, že ho budeme obviňovat, že je nezodpovědné, nevychované, nemožné. . . . Řekněme mu, že máme strach, když se pozdě vrací domů a nevíme, kde a s kým se nacházelo. Řekněme mu, že nás mrzí, že nedodržuje dohodu o příchodu domů. Řekněme mu, že se zlobíme. Ale neobviňujme ho. Zde je rozdíl mezi kritikou a vyjádřením našeho pocitu, tím mu dáme možnost komunikace "zdola nahoru".
Pokud se chceme více dozvědět, klaďme otevřené otázky, t. j. takové, na které je třeba odpovědět několika slovy nejen ano nebo ne. Protože pokud se například zeptáme: Nevíš, kdy se chodí domů? Jakou odpověď můžeme očekávat? "Ano, vím". A my pokračujeme: "tak si tedy uvědomuješ, co jsi udělal? ". Odpověď: "Ano, uvědomuji".
Touto "diskusí" nebo spíše výslechem se nedostaneme dál, nedozvíme se popravdě nic nového, jen v nás bude nadále kypět hněv a v dítěti také, protože ho budou otázky unavovat a ponižovat. Ještě více ho poníží naše naštvaná reakce a obviňování typu: "vůbec ti na nás nezáleží", "jsi ignorant" a podobně. Snažme se tomu vyhnout a dát dítěti prostor, aby jsme se dozvěděli od něj skutečnost, proč se opravdu zpozdil a dát mu možnost říct, že ho to mrzí.
Autor: Lenka Kostková
