Sociální rozdíly mezi vrstevníky
Doba, v níž žijeme, nám mimo jiné přinesla i větší, nejednou až propastné rozdíly mezi našimi dětmi.
Když si vzpomeneme na své školní roky, byli jsme v podstatě více či méně podobně oblečeni, měli jsme podobné hračky, techniku a do školy jsme dostávali od rodičů zcela srovnatelné kapesné. Samozřejmě, i my jsme měli spolužáky, kteří měli lepší "věž", lepší věci z "Tuzexu", více "céček" a podobně. Ale přesto to nebyly až takové "propastné" sociální rozdíly jako dnes.
Samozřejmě, toto všechno přinesla doba a v podstatě možnost zbohatnout a mít se dobře má každý z nás. Jde jen o to, že ne každý má stejné podmínky, stejné štěstí, stejný osud. Právě proto se mezi námi rodiči objevují lidé i bohatí, takoví, kteří dají dítěti kapesné zcela bez přemýšlení nad jeho hodnotou, ale zas naopak i tací, kteří často musí dítěti vysvětlovat, proč si nemohou dovolit to či ono. Často je to například účast na nějaké akci pořádané školou nebo možnost dopřát svým dětem věci, které jejich spolužáci berou jako samozřejmost. Vezměte si například takový mobilní telefon: na některých základních i středních školách je používání mobilních telefonů zakázáno, na některých ne. Ještě i ty školy, které dětem zakážou používat mobil, se dělí na dvě skupiny: na ty, kde zákaz platí pro všechny žáky a na ty, kde se "občas" musí provést nějaká výjimka. Důvod pro výjimku? Zcela jednoduchý: jak můžete zakázat používat mobil někomu, jehož tatínek a maminka sponzorují školu? A to tak vydatně, že pokud byste mu to i zakázali, zavolá si vás ředitel školy a nenápadně vám vysvětlí, že zákaz se nemá vztahovat na dítě XY rodičů, protože pokud škola ztratí přízeň konkrétních rodičů, budou na světě opět problémy s financováním chodu školy. Co by vám tedy jako učitelům zůstalo na výběr po takovém rozhovoru? A tak si děti vesele nosí a srovnávají mobilní telefony. Ten, kdo má "starou šunku" se cítí mezi spolužáky méněcenný, protože mu to někteří dávají pořádně pocítit.
Takové situace mohou vznikat nejen ve škole, ale i v jejích různých aktivitách: školní výlety, mimoškolní činnost, studium cizího jazyka a podobně. Najdou se totiž i rodiče, kteří bez mrknutí oka zaplatí dětem za týdenní vzdělávací program v Londýně více než dokáže obyčejný smrtelník vydělat za měsíc. Zbytek třídy pak sedí ve škole o často závidí svým šťastnějším spolužákům.
Co vám tedy zbývá, pokud nedokážete svému dítěti dopřát takové věci, aby se necítilo mezi vrstevníky méněcenné, protože mu nemůžeme dopřát tolik jako jiní? V první řadě se pokuste s ním popovídat a vysvětlit mu, že není méněcenné, pokud nemá stejné značkové věci nebo stejné kapesné jako někteří spolužáci. Občas pomůže i navést dítě (pokud již má na to věk), aby si vydělalo nějaké peníze například na brigádě. Pomůže mu to zvýšit sebevědomí, protože si bude moci přispět na lepší oblečení, na lepší mobilní telefon a podobně. Nejenže bude mít dobrý pocit, že si na něco vydělá sám (sama), ale také si bude těchto věcí více vážit. Podporujte ho v tom a zejména ho ubezpečujte, že to, že mu nedáváte materiálně tolik, jako dávají rodiče některým spolužákům, není nejpodstatnější věc (ačkoli oni v určitém věku mají právě ten pocit). Podstatné je (a to si dítě bude pamatovat do budoucna), jak se věnujeme jeho výchově a kolik lásky mu dáváme. Vždyť možná právě ti, kteří bezhlavě dětem rozdávají materiální věci, se jim snaží tím kompenzovat právě to, čeho mu dávají méně než vy.
