Kovové nosné konstrukce, hliník
Kovy jsou chemické prvky, které jsou velmi často využívány pro svoje fyzikální vlastnosti a pro svoji snadnou zpracovatelnost. K jejich prvnímu zpracování došlo již cca 7000 let před naším letopočtem na území dnešního Turecka. V přírodě se kovy v ryzí podobě téměř nevyskytují, ale s jinými prvky vytvářejí mnoho sloučenin – rud, z některých se pak kovy získávají a pak upravují, čistí a slévají. Jejich hlavní fyzikální vlastností je dobrá elektrická a tepelná vodivost, snadná zpracovatelnost – jsou kujné a tažné. Jsou to výborné stavební materiály, především pro nosné konstrukce staveb. Ve stavebnictví se uplatňují mimo ocel i kovy neželezné, především hliník, měď a zinek.
Hliník
Je to velmi lehký kov bělavě šedé barvy, velmi dobrý vodič elektrického proudu, široce používaný v elektrotechnice a ve formě slitin i ve stavebnictví. Objevil ho v roce 1807 Humphrey Davy a nazval jej aluminium. V roce 1825 dánský fyzik Hans Christian Oersted vyrobil první vzorky čistého hliníku. Je to materiál, který má životnost stejnou jako měď a je až extrémně bezúdržbový. Trvalý vývoj a náročné zkoušky materiálu a výroby zaručují kvalitu na nejvyšší úrovni. Hliník má se svými technickými vlastnostmi budoucnost ve stavební technologii stálostí forem i barev. Je lehký, má vysokou pevnost, dobře se obrábí, tvaruje pod lisem, nerezaví, dá se recyklovat, ale má také dobrou svařitelnost. Používá se hlavně ve slitinách jako konstrukční materiál např. dural, což je slitina s hořčíkem, mědí a manganem. Tento materiál má oproti samotnému hliníku mnohem větší pevnost a tvrdost při zachování velmi malé měrné hmotnosti. Zároveň je i značně odolný vůči korozi. Všechny uvedené vlastnosti předurčují dural jako ideální materiál pro mnoho průmyslů, setkáme se s ním při výrobě výtahů, jízdních kol, lehkých žebříků apod.
Přestože hliník patří mezi prvky nejvíce zastoupené v zemské kůře, patřila jeho průmyslová výroba do ještě poměrně nedávné doby k velmi obtížným procesům. Je to především z toho důvodu, že elementární hliník nelze jednoduše metalurgicky vyredukovat z jeho rudy jako např. železo koksem ve vysoké peci. Koncem roku 1880 byla vyvinuta technologie na jeho komerční využití. Martin Hall a Paul Lois Toussaint Héroult vynalezli proces na jeho tavení. Tento proces byl obohacen vývojem na Bayer proces, který produkuje oxid hlinitý z bauxitu, který je nejběžnější surovinou pro výrobu hliníku.
Patrně největší hliníkárnou ve střední Evropě je závod ve slovenském Žiaru nad Hronom, kam se převážná většina bauxitu dováží z Maďarska.
Svařování hliníku
Je oblastí, která má pravděpodobně velkou budoucnost. Hliník a jeho slitiny lze svařovat všemi způsoby obloukového svařování, plamenem, elektrickým odporem, elektronovým paprskem, laserem, plazmou, difuzně, ultrazvukem, výbuchem, tlakem za studena. Největšími problémy při svařování hliníkových materiálů je pórovitost svarů, náchylnost na vznik horkých trhlin ve svarových spojích, přítomnost lidické vrstvy na povrchu svařovaných materiálů, její rychlá tvorba během svařování a výrazný pokles pevnosti svarového spoje u vytvrditelných slitin.
Hliníkové konstrukce
Nabízí plné využití nejvzácnějšího architektonického prvku, jímž je sklo. Minimalizují pohledové plochy rámů a rastrování natolik, že vytváří dojem jednolitosti. Díky svým vlastnostem mohou být otvíravé plochy hliníkových konstrukcí větší a pevnější než u jiných materiálů. Hliníkové systémy zároveň umožňují zasklívat nadrozměrné tabule skel o hmotnosti přesahující 500 kg.
