Podlahové topení - mýty a pravda
Nízkoteplotní topné systémy, a tedy i podlahové vytápění, logicky souvisejí s nízkoenergetickými domy. I vy chcete stavět dům se současnými tepelně izolačními parametry, ale s "podlahovkou" nepočítáte?
Úsporný dům musí fungovat jako logický systém,
v němž všechno se vším souvisí. Nestačí zateplit zdi a vybrat kvalitní okna. Důležitá je i moderní vytápěcí soustava, která vyrobí teplo efektivně a dodá ho domu právě tolik, kolik je potřeba. Například s progresivním kondenzačním kotlem a moderní regulací. Kondenzační kotel však pracuje nejúčinněji, a to znamená nejúsporněji, v nízkoteplotním režimu - když do vytápěcí soustavy dodává vodu teplou asi jen 40 ° C. Přesně to jsou podmínky ideální pro podlahové vytápění. Jenže právě k podlahovému vytápění má hodně lidí mnoho výhrad. Co se tedy o podlahovém vytápění traduje a co z toho je pravda? Máme pro vás vysvětlení k pěti nejčastějším nepravdám a polopravdám.
1. Podlaha nemůže být horká, proto se jí dům dostatečně nevytopí
Není to pravda, respektive je to tvrzení neúplné a velmi nepřesné. Dostatečně velká plocha podlahy s nízkou teplotou dokáže dodat do interiéru stejné množství tepla jako radiátory s podstatně vyšší teplotou, ale zato menší plochou. To, zda je konkrétní plocha podlahy s teplotou povrchu kolem 25 až 30 ° C dostatečná na to, aby vytopila konkrétní místnost v konkrétním domě, je otázka pro projektanta vytápění - odpověď může dát jen konkrétní výpočet. Zkušenosti z moderních, dobře tepelně izolovaných domů jsou však takové, že nízkoteplotní podlahové vytápění bohatě pokryje tepelné ztráty, a tedy potřebu tepla v domě. Navíc se při sálavém vytápění dosáhne pocit příjemné teploty, tedy tepelná pohoda, při teplotě vzduchu o 2 až 3 ° C nižší než při vytápění radiátory. Důvodem je sálání tepla, tedy podobný pocit, jako když vás hřeje slunce (třeba i v chladný den) či otevřený oheň. Důsledkem je nižší potřeba tepla a další úspory způsobené tím, že při menším rozdílu teplot mezi interiérem a exteriérem se snižuje prostup tepla a tepelné ztráty jsou tedy menší. Spotřeba energie se může snížit o 10 až 15% oproti konvekčnímu vytápění.
Skladba podlahového vytápění
- nášlapná vrstva - například dlažba, laminátové nebo dřevěné parkety ... (tloušťka 1 až 1,5 cm)
- roznášecí a tepelně akumulační vrstva - cementový nebo anhydritový potěr, případně suchá podlaha (sádrovláknité desky a podobně) s tloušťkou 2,5 až 6 cm podle použitého materiálu
- dělící dilatační fólie
- trubky podlahového vytápění s průměrem 1,6 cm zalisované v systémové desce
- systémová deska z tvrzeného polystyrenu o tloušťce 3 cm
- přídavná izolace (např. tvrzený polystyren, tloušťka podle výpočtu) nebo vyrovnávací vrstva (například z pěnobetonu, který je zároveň tepelně izolačním materiálem).
2. Teplá podlaha víří prach, proto není vhodná pro alergiky
Není to pravda, respektive je to přesně naopak. U podlahového vytápění se teplo šíří z podlahy, avšak jiným způsobem než u topení radiátory. Zatímco u radiátorů se většina tepla přenese konvekcí, tedy prouděním vzduchu, u podlahového vytápění se na odevzdávání tepla do místnosti nejvýznamnější měrou podílí sálání. Od podlahy sálajícím teplem se nejprve ohřejí všechny pevné předměty v místnosti a od nich se postupně prohřívá vzduch. Pro přenos tepla tedy není zapotřebí proudící vzduch, naopak, proudění vzduchu je při podlahovém vytápění mnohem menší než při použití radiátorů, proto se při něm i méně víří prach. Pocit tepla nebo chladu je velmi individuální, takže ani přesná čísla nedokážou přesně určit, zda vám bude v místnosti teplo nebo ne. Stejnou teplotu vzduchu totiž každý vnímá jinak - pro někoho je 20 ° C v interiéru chladno, pro jiného dostatečně teplo. Do hry navíc vstupuje i sálání tepla nebo chladu ze stěn či podlahy, které mnozí lidé vnímají velmi citlivě.
3. Na podlahové vytápění nepatří dřevěné parkety
Není to pravda. Logickým požadavkem na nášlapnou vrstvu na podlahovém vytápění je, že by neměla být tepelným izolantem. Čím menší je tepelný odpor vrchních vrstev podlahy, tím lépe. Z tohoto hlediska je nejvhodnější keramická dlažba, která dobře vede teplo, špatnou volbou jsou silné koberce - ty by vás před teplem z podlahy ochránily víc, než by vám bylo milé. Do interiérů s podlahovým vytápěním lze uložit i laminátové parkety, ne však každé - doporučují se podlahy s přímou laminací (tzv. melaminové). S dřevěnými podlahami byl zpočátku problém nejen proto, že dřevo je poměrně dobrý izolant (i když při malé tloušťce není tento účinek podstatný), ale zejména pro přirozenou reakci dřeva na změny teploty a s ní spojené změny vlhkosti vzduchu - dřevo má tendenci se při nižší relativní vlhkosti vzduchu smršťovat, při vyšší se zase roztáhne.Proto mohly dřevěné parkety s běžnou konstrukcí na podlahovém vytápění popraskat. Na vytápěnou podlahu lze položit i dřevěné parkety, avšak pouze takové, které jsou k tomu speciálně určené. Vhodné jsou ty, které mají:
- stabilní podklad z materiálu, který se vlivem teploty nedeformuje - vhodná je například březová překližka nebo HDF
- celkovou tloušťku do 15 mm
- chemické složení použitých lepidel a laků s nízkým podílem formaldehydů
- nášlapnou vrstvu z tvrdých dřevin - vhodné jsou exotické dřeviny, ořech, dub a podobně,
- vhodnou povrchovou úpravu - lak nebo olej vytvrzovaný UV zářením bez anorganických látek a nízkým obsahem formaldehydů.
Dnes jsou však v nabídce velkoplošné parkety
se speciální konstrukcí a nášlapnou vrstvou z tvrdých a málo roztažných dřevin, určené právě pro podlahové vytápění. Dřevěné parkety tedy můžete mít i při podlahovém vytápění, pokud dodržíte několik pravidel: základem je vybrat parkety určené pro podlahové vytápění - mají například stabilní základní vrstvu, která zvyšuje jejich rozměrovou stálost, a také nízký odpor prostupu tepla. Jak dále uvádí specialista, stejně důležité je i profesionální uložení podlahy, při němž se dodrží podmínky stanovené výrobcem podlahy i konkrétního typu podlahového vytápění: "Zásadní význam má dostatečně silná, správně vyhotovena a dostatečně suchá akumulační a roznášecí vrstva, která překrývá topné trubky. Před položením dřevěné podlahy je nutné zkontrolovat její vlhkost CM přístrojem: u betonu nesmí být vlhkost běžně vyšší než 2,3%, u podlahového topení nesmí přesáhnout 1,5%; vlhkost anhydridového podkladu musí být nižší než 0,5%, u podlahového topení nesmí být nad 0,3%.Před položením parket je třeba, aby bylo podlahové vytápění v provozu minimálně 14 dní v předepsaném teplotním režimu. Dalším důležitým pravidlem je použití kvalitního lepidla a spojovací materiály vyvinuté pro podlahové vytápění. Z fyziologického hlediska nesmí teplota nášlapné vrstvy parkety přesáhnout 26 ° C, a aby se předešlo nežádoucím změnám dřeva, jako je stahování či vydouvání, je důležité udržovat v místnosti relativní vlhkost 55 až 65%. Taková vlhkost vzduchu je přitom příznivá i pro zdraví obyvatel domu. Na podlahové vytápění je vhodné použít jako nášlapnou vrstvu takové podlahoviny, které nejsou dobrým tepelným izolantem, a dobře snášejí namáhání při změnách teploty. Všechny tyto požadavky ideálně splňuje keramická dlažba, která dobře vede i akumuluje teplo, a tak je logickým pokračováním tepelně akumulačními vrstvy pod ní. Kombinace s podlahovým vytápěním a z toho plynoucí příjemně teplý povrch dlažbě dokonce prospívá, a v nabídce výrobců je dostatečný výběr povrchů i barev, které sluší nejen koupelnám, kuchyním či předsíním. Pokud vám však dlažba ve všech místnostech nevyhovuje, máte dostatek jiných možností.
4. Podlahové topení nestíhá reagovat na změny počasí
Není to úplná pravda. Podlahové vytápění má jistou dobu náběhu, s čímž měli lidé špatné zkušenosti. Zejména u starších systémů totiž poměrně dlouho trvalo, než se celý objem podlahy roztopil. S radiátory měli teplo v domě za hodinku, s podlahovkou až za deset ... Tento problém je však v nových systémech podstatně menší - zatímco předtím byly vytápěcí trubky zality ve vrstvě betonu silné 6,5 až 9 cm, dnes postačí na systémovou desku nanést 3 cm anhydridového potěru. To znamená menší akumulační hmotu a z toho vyplývající pružnější reagování nových podlahových systémů. Stačí jim totiž rozehřát jen asi třetinový objem. Podlahové vytápění je spojeno s jistým objemem materiálu, který dokáže teplo akumulovat a sálat, a akumulační jádro znamená větší setrvačnost celku - méně pružně reaguje na změny teploty. Pomaleji se sice roztopí, pomaleji však i vychladne. Vrstva potěru dokáže akumulované teplo delší dobu uchovat, a tak kotel už nemusí pracovat na tak vysoký výkon. Jde tedy o věčný problém volby mezi pružným systémem bez těžkých akumulačních materiálů, který se sice rychle rozehřeje, ale také stejně rychle vychladne, nebo konstrukcí z těžkých materiálů s větší setrvačností, která se sice pomalu roztápí, ale zato dlouho drží teplo. Optimální se, jako obvykle, jeví střední cesta - přiměřený objem tepelně akumulačních materiálů v domě znamená systém, který na změnu venkovní teploty nereaguje ani příliš těžkopádně, ani se v něm teplota nemění extrémně rychle. U systémů s velkým akumulačním jádrem - silnou vrstvou potěru - vznikají problémy jak při prudkém ochlazení, kdy "podlahovka" nestíhá přitápět, tak i při prudkém oteplení. Venku najednou není -10 ° C, jako den předtím, ale kolem nuly, a podlaha pořád sálá akumulované teplo. "Podlahovka" stále dobíhá venkovní teplotu. Do jisté míry se to dá řešit ekvitermní regulací kotle, která zohledňuje nejen nastavenou teplotu v interiéru, ale i průběh teplot v exteriéru. Kotel potom lépe rozhoduje o teplotě topné vody. Ve velké míře však tento problém řeší i moderní podlahové systémy s nižší akumulační vrstvou. Tenčí akumulační vrstva přirozeně znamená pružněji reagující systém.
5. Podlahové vytápění znamená betonování,
proto se nedá použít tam, kde se vyžadují suché způsoby výstavby - například při rekonstrukci podkroví nebo v dřevěném domě. Není to pravda. Z hlediska konstrukce existují totiž v zásadě dva systémy podlahového vytápění: u staršího, takzvaného mokrého systému, se trubky vytápění upevní na kari rohož a zalijí se betonem. Trubky jsou tedy obklopeny betonem a jsou součástí akumulační vrstvy. U novějších typů podlahového vytápění, takzvaných suchých systémů (tedy systémů se systémovými deskami) je akumulační vrstva od trubek oddělena. Topné trubky jsou zafixovány v systémové desce a akumulační vrstva je až nad nimi. Akumulační (a zároveň roznášecí) vrstvu přitom může tvořit nejen "mokrý potěr", ale i "suchá podlaha" - například ze sádrovláknitých desek. Tyto "dokonale suché" systémy jsou vhodné i do domů na bázi dřeva.
