Práce s kovem - historie a současnost jako hobby
Přestože z hlediska vesmírných hodin připadají na pouť člověka na této zeměkouli pouhé sekundy, v lidském vědomí jsou naše počátky zahalené, pokud ne úplnou tmou, tak těžkým šerosvitem. Člověk nejprve používal na své potřeby, tj. obživu a ochranu, nejdostupnější materiály, jaké mu příroda poskytovala: trávu, kůži, dřevo, kámen. Pak našel zalíbení v keramice a vzápětí ho fascinoval kov.
První kovářské výtvory
Myslící tvor však nevěnoval veškeré své úsilí pouze rozumným cílům, přirozeně chtěl mít kolem sebe i krásu. Sotva proto, aby se vyrovnal stvořiteli, vůči němuž žil v bázni a pokoře ještě před pár generacemi a pokládal to za samozřejmost. Spíše se chtěl zúčastnit tvůrčího procesu, jehož je sám součástí. Mezi ozdobami bohatých mocipánů a úplných chudáků (tehdy i dnes) je sice propastný rozdíl, ale stejnost je v tom, že ozdobu najdete všude. Můžeme sice striktně rozdělit věci na okrasné a pouze užitkové, ale v takovém čistém tvaru jsou spíše vzácné. To první by bylo čisté umění, to druhé pouze nástroj. Jenže už pěstní klín má kromě užitečnosti i svou krásu - v symetrii. I první výtvory v kovu, lité nebo kované, jsou užitkové a krásné současně - hroty šípů či spony, jehlice opasku. Našim územím se promílaly všelijaké kultury, křižovaly se východo-západně i severo-jižně, dobyvatelsky i obchodně.
Z historie řemesla
Tvůrčí proces zpracování kovů procházel od raného stádia přes vyspělé formy cechovního a manufakturního řemesla až k průmyslové výrobě. Tradiční rukodílnou nebo lidovou tvorbu v podobě kovářství nacházíme ještě v první polovině 20. století. Na našem území se těžila ruda od pradávna, středověk znamenal užší specializaci (řemeslo se oddělovalo od zemědělství, řemeslník však měl vždy, pro jistotu, i kus pole). Byli zde kotláři, mincíři, zlatníci, zbrojíři, nožíři ... Železná ruda se zpracovávala v metalurgických pecích (nadzemní, volně stavěné pece nebo zapuštěné). V hamrech se železné hroudy kuly do základních polotovarů, například na ploché železo nebo tyčové železo. Vážilo a prodávalo se ve svazcích. Šín vážil v 16. století 2 - 2,5 kg. Saf železa stál v Praze v roce 1543 od 6 do 15 grošů, kopa hřebíků 9 - 13 a radlice 6 grošů. V tehdejším železářství jste mohli koupit hřebíky deskové, podkováky, laťové se širokými hlavami, narożniky, ale i plechy (šturplech, bondplech), klešťové, nožířské či mřížové železo, břitové, karbovou ocel, též radlice, lopaty, rýče, jehlářský a kartáčnický drát, železo k mlýnským kamenům.
Kovářství
Toto řemeslo (jako málokteré) se od středověku až dodnes velmi nezměnilo. Ani nářadím ani sortimentem výrobků. Kovář je stále řemeslník, který na kovadlině tvaruje železo (převážně za horka) do žádané podoby. Kromě podkov vyráběl sekery (tesařské, kolářské, rohaté hornické), různá kladiva, babky, pily, kosy, formy na oplatky, motyky, srpy, kleště, křesadla do kuchyně, nebozezy, pánve, cepy, panty .... Od kováře se vyžadovalo pevné a úhledné dílo. Když ho někdo polámal nebo poškodil, měl škodu ohlásit u cechmistra a ten zjišťoval, kdo je na vině. Památky z předrománského období, na rozdíl od západní Evropy, jsou u nás vzácné. Z velkomoravských dob jsou velmi výrazné šperkařské práce z drátů ušlechtilých kovů i odlévané kovové součásti oděvů a zbraně.
Vybavení dílny
Představuje kovadliny (větší, menší, dvouramenná rohatina), kovářský svěrák (šrauštok), různé hřebeny, 10 - 20 kleští, kladiva, sekáče, průbojníky, měchy a ohniště. Kováři vyráběli (a také vyrábějí) předměty, které se zdobností a výtvarnou náročností vymykají z běžného nářadí. Uměleckou hodnotu představují různé mříže a zábradlí, kování oken a dveří, klepadla, zámky, nábytek či doplňky.
Mříže
Kované mříže románské doby mají jednoduchou koncepci. Pruty čtvercového průřezu se staví do otvorů svisle nebo úhlopříčně. Části mříže se spojují prstenci, v křížení se provlékají. Prostor mezi tyčemi vyplňují spirály odbočující od svislých tyčí. Jejich konce se rozklepávajú do podoby lístků nebo květů, někdy jsou zakončeny zvířecími hlavami, hadími nebo ptačími motivy. Rýhami a vlnovkami se zdobí pruty i rám. Románské mříže jsou masivní, což je hlavním rysem celého slohu. Pro gotické kovářské práce je typické přenášení kamenných architektonických forem do kovu: Fiála, okenní kružby, opěrné pilíře. Spojování prstenci a provlékáním nestačí, je třeba svařování. Další motivy, které se dají použít, jsou heraldické lilie, hrozny, akant, bodlák. Renesanci vládne motiv spirály a osmičkové až čtyřsmyčkové točenice. V barokním slohu se pruty spojují přeplátováním. Rokoko ustupuje od symetrie, motivy bují. Empírový sloh je klidnější. Devatenácté století opakuje historické slohy, secese je organická, kubismus geometrický.
Princip práce
Zpracování železa je jiné, než zpracování dřeva. Dřevo tvarujeme odebíráním hmoty, přičemž se jeho vlastnosti nemění. Železo po nahřátí tvarujeme v celé hmotě, mění se jeho struktura i kvalita. Velký rozdíl je i mezi kovářským a zámečnickým způsobem práce. Kovář materiál, tj. železo, rozžhaví a pak kuje (seká či přebíjí), zámečník brousí, řeže a vrtá železo za studena. Při tvarování železo vytahujeme, ohýbáme, stlačujeme, sekáme, přebíjjíme a modelujeme různé profily. Levou rukou kleštěmi vytáhneme z ohně žhavý kus a položíme ho do potřebné polohy na kovadlinu. V pravé ruce držíme příruční kladivo a poklepem určujeme, kdy, kam a jak má pomocník udeřit. Při zpracovávání většího kusu kují i dva či tři. Úkony kováře při práci jsou tak rozmanité, jaká je rozmanitost jeho výrobků. Co všechno se dá kovářsky vyrobit? Podkovy, zemědělské nářadí, kování vozů, mříže, brány, náhrobní kříže, řetězy, nábytek, nože, zvířátka a mnoho jiných, zcela osobitých výrobků i doplňků, které vyžaduje denní i životní praxe. Kovářské dílo je hodnotné a působivé, pokud si zachovává čistý a individuální rukopis, který nic nekrášlí ani nezakrývá.
Zdobení
Zdobení kovářských výrobků spočívá v drážkování a vyrážení. Při drážkování jde o započaté dělení materiálu sekáčem a kladívkem. Kladením jednotlivých záseků za sebou vzniká souvislá rovná či zakřivená linka. Bodová ozdoba je dekor vyrážení pomocí razidel. Základem vzoru jsou dílčí bodové motivy - jamky, kroužky, půlkruhy, křížky, hvězdičky. Nástroje na dekorování si kováři vyráběli sami.
Povrchová úprava
Železné výrobky se kdysi čistily mořením slabým roztokem kyseliny sírové. Další způsob povrchové úpravy představuje napouštění. Čistý železný povrch při slabém nahřátí se zbarvuje různými barvami, které po rychlém ochlazení zůstávají. K napouštění žluté, oranžové i červené poslouží v nádobě rozpuštěný parafín. Na zbarvení modrou se dá použít směs 25 dílů rozpuštěného olova s jedním dílem cínu. Černé zabarvení lze dosáhnout patinováním. Předměty se buď opálí v kouři z černého uhlí nebo ponoří do lněného oleje a pak nad ohněm vypálí.
Okování
Ke kovárně neodmyslitelně patří i okování koní. Ty dnes vyměnila auta a kováře mechanici, ale jedno mají společné - letní a zimní obutí. Letní je tupé a hladké, zimní podkovy zase ostré, masivnější a s ozubené. Na podkovu se useknuté pásové železo zahřívá na třikrát. Rozpálené se pak ohne do oblouku, narazí se jamky pro hřebíkové díry, které se pak prorazí průrazníkem. Při druhém ohřevu se úkon opakuje na druhé polovině pokovného železa. Při třetím se podkova vykuje na čistě, dotvoří se díry a teplá se přikládá na připravené očištěné kopyto.
Dobrá rada
Dnes jistě nebude běžné zřídit si hobby kovárnu v kurníku či na balkoně. Spíše je to nereálné. Můžeme si však koupit malou svářečku na 220 V, kterou prodávají spolu s maskou a kladívkem na otlučení okují. Stačí, když si prostudujeme návod a budeme dodržovat bezpečnostní pokyny. Dokoupíme si balík rutilových elektrod s průměrem 2 - 2,5 mm a z prodejny hutního materiálu si pořídíme železné tyče o rozměrech 6, 8, 10 nebo 12 mm, které lze doma dělit na potřebné délky malou karbobruskou s řezným kotoučem 115 mm a ohýbat ve svěráku nebo v lešenářské trubce. Z takové výbavy můžeme podle vlastních nebo přejatých návrhů vyrobit dekorační mříže, dílce oplocení, věšáky či jiné kovové prvky. Nebo si vybereme náročnější motivy, a vyrobíme vlastní návrhy, podle vkusu a konkrétní potřeby s plným vědomím, že se to dá vyrobit, tedy s jasnou představou o výsledku, který očekáváme a zadáme realizaci dnešním uměleckým kovářům.
