Jak nejlépe porozumět svému miminku?
Pro malá miminka je velmi důležitý kontakt s maminkou (nebo jak říkají psychologové s mateřskou osobou, protože to někdy z různých důvodů nemůže být máma, ale musí ji nahradit otec, prarodič nebo náhradní rodič) již od prvních dnů.
Zrcadlení
Jednou z nejdůležitějších činností je tzv. zrcadlení. Je to něco, co jaksi přirozeně dělá každý, kdo má ve své blízkosti miminko. Pozorně se dívá na jeho tvářičku a zopakuje téměř vše, co miminko udělá, zvuky, které vydává apod. Zkrátka s ním komunikuje. Proč je to důležité i když děťátko ještě "nerozumí" tomu, co mu říkáme?
Pokud opakujeme to, jak se ono tváři, jeho pohyby, zvuky, dáváme mu najevo, že ho vnímáme, že víme o jeho existenci. Dítě se rodí, aniž si samo sebe uvědomovalo jako samostatnou bytost. Jakoby nemělo jakési psychologické ohraničení. Zrcadlením mu pomáháme k tomu, aby začalo sebe oddělovat od okolí.
Umí být jen spokojené, nebo nespokojené
Miminko nerozeznává takovou širokou škálu pocitů než dospělý člověk. Nezná radost, smutek, bezmoc, veselost apod. Zná jen pocit spokojenosti a nespokojenosti. I pomocí zrcadlení a pojmenování pocitů ("To je radost, že!", "Jéjej, teď jsme smutní.") Učíme ho pocity rozeznávat a odlišovat. Je důležité, aby maminka byla vnímavá k celé škále pocitů děťátka. Stává se, že pokud je máma depresivní, nebo velmi unavená, nedokáže vnímat radostné pocity u sebe ani u svého okolí a proto je ani nezrcadlí u svého dítěte.
Umění reagovat na signály
Touto komunikací ho kromě toho učíme, že má vliv na to, co se stane. Je to základ důvěry ve své schopnosti. S tímto souvisí i umění mámy reagovat na signály, které miminko vysílá. Někdy maminky ve snaze vytvořit pro miminko co největší komfort, mění pleny, dávají papat, berou dítě na ruce, chrastí mu s chrastítkem ještě před tím než ono projeví tuto potřebu. Tj. snaží se udělat vše ještě před tím, než to dítěti skutečně chybí.
V dobré víře, že dělají pro dítě to nejlepší, mu vlastně nechtěně ubližují. Nenaučí dítě rozeznávat svá přání a potřeby a dávat je najevo. Výsledkem bývá vyčerpaná matka a bezmocné dítě.
Druhým pólem jsou mámy, které reagují na signály dítěte příliš pozdě, příp. vůbec, nebo nesprávně. Např. vždy když dítě projeví nespokojenost, mu automaticky dávají papat. Nerozeznávají kdy je nespokojenost projevem hladu, kdy mokré pleny a kdy touhou po kontaktu. Nebo je jejich péče velmi kolísavá. Někdy zareagují správně, většinou však nesprávné, nebo vůbec. Dítě se nenaučí spoléhat na to, že pokud potřebuje pomoc, tak ji i dostane. Některé děti to vzdají a stávají se z nich pasivní miminka, které se více - méně jeví jako dobré děti, které vůbec nepláčou, ani když jsou hladové, nespokojené, mokré. Zkrátka nevěří tomu, že jejich pláč má nějaký smysl.
Autor: Martina Dvořáková
