Jak přistupovat k dětským rozepřím?
Zatímco jedno dítě je od narození poddajné a prosedí celý den u knížky, v písku si dělá bábovičky, neuhodí jiné dítě ani náhodou, jiné dítě se narodí jako rebel, šelma, kterou je třeba zkrotit.
Nejlépe by o tom dokázaly vyprávět maminky, které mají více dětí. Mé známé se narodila taková "šelma". Prcek jim narušil všechny vztahy, v nichž do jeho narození fungovaly. Bylo to pro ni velmi těžké období. Měla výčitky, že selhává jako matka, že nic nedokáže, jiné děti nejsou takové… Naštěstí jim "štěstí přihrálo" dcerku - a přišel na svět anděl, který patří k první skupině. Dnes moje známá tvrdí, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Pochopila totiž, že dítě se rodí se svým temperamentem, povahou, kterou můžeme my, rodiče, akorát tak usměrnit jako vodu v korytě. Kdyby neměla dcerku, možná by měla dodnes pocit, jaká je neschopná matka…
Situace ze života
Před čtyřmi lety
Byli jsme na hřišti. Můj první syn - tehdy jediný - měl přibližně rok. Hrál si v klidu na písku, klouzal se sám na skluzavce, dokud nepřišli dvě maminky s asi půlročními dětmi. Malý seděl nahoře na skluzavce a já jsem ho povzbuzovala, aby se sklouzl. Dva starší chlapci lezli už nahoru po dřevěných schůdkách. A můj chlapeček tam seděl a ne a ne se sklouznout. A pak ho starší strčil do zad. Letěl dolů skluzavkou leže na zádech, protože jsem byla pod ní, mohla jsem ho zachytit. O tom chlapečkovi jsem si myslela své… Přemístili jsme se raději k písku. Netrvalo dlouho, můj malý chlapeček - andílek - popošel ke dvěma starším dětem, které mezitím dělaly v písku bábovky. A tehdy se to stalo: ten druhý chlapeček mu praštil lopatkou po hlavě. Neobešli jsme se bez řevu a odešli jsme domů. Ale o těch nevychovaných dětech a jejich maminkách jsem si myslela pořád své…
Před třemi lety
Byli jsme na hřišti. Můj syn měl tehdy přibližně dva roky. Hrál si na písku a po chvíli se rozhodl, že se půjde klouzat. Mezitím přišly na hřiště další dětičky různého věku. Můj andílek běžel po schodech nahoru na skluzavku. Tam sedělo menší, asi roční dítě a ne a ne se sklouznout. Jeho maminka na něj volala, ale dítě sedělo a sedělo. A tehdy mu můj "anděl" pomohl - strčil ho… Dítě se řítilo ležíc na zádech dolů skluzavkou, ještě že ho matka zachytila. A později můj "anděl" praštil jiné dítě lopatkou po hlavě…
Nuže, kdoví co si o mně a mém andělu myslely jiné maminky…
Z anděla čertík
Nevím, jestli mezi těmito událostmi byl přesně ten jeden rok, ale tak nějak to možná mohlo být. Z mámy anděla, který poslouchá a "určitě nebude dělat to, co ty hrozné nevychované děti" se ze mě stala matka, která musí přijít na to, jak naučit dítě nebít se, nestrkat jiné děti, nebouchat je lopatkou po hlavě a podobně…
Proč dítě vlastně bije jiné děti?
Dítě začíná dělat první samostatné krůčky a s nimi poznává svět. A začíná porušovat zákazy. "Ne ze zlého úmyslu, ale prostě z experimentování. Rodiče mu po období, kdy ho povzbuzovali a každý jeho pokrok oslavovali s ním, postupně čím dál tím častěji začínají říkat "ne". Nejprve je dítě překvapené, že oponují jeho přáním, ale později si začne více uvědomovat své ego a začne své myšlenky třídit na ty, které se vztahují k "já" a na ty, které se vztahují na k "ne já". Dítě v tomto období začíná bojovat se svými rodiči, protože se chce vůči nim identifikovat. Často vyvádí své rodiče z míry, bouchá, kope a později začne projevovat svůj boj o identitu i vůči jiným lidem, hlavně vrstevníkům. A nebojte se, tak jak vzdorovité házení se o zem, tak bitvy takového rázu jsou naprosto normální a zažije to téměř každý rodič. Když se tedy stane matce poprvé, že její dítě uhodí jiné dítě, většinou je nejprve zděšena. Dobré je však vědět, že "záměrné a zákeřné strkání se u 2 – 3 letých dětí vyskytuje jen velmi zřídka, to spíše až u starších.
Nedělej to, to bolí
Mnohé maminky se snaží i nejmenší děti vychovávat vysvětlováním. Pokud dítě bije nebo kouše jiné dítě, chtějí v něm vyvolat soucit. Tříleté dítě sice může opakovat formulky, které ho naučíte, a může se tvářit, že jim rozumí, ve skutečnosti to ale nedokáže procítit. Nejlepší je vždy řešit konkrétní situaci a to hned, dokud je ještě dítě v obraze. Mamince děvčátka, které se nedostalo na skluzavku, protože ho odhodilo jiné dítě, doporučujeme: Pokud malou odstrkuje od skluzavky, klidně tam s ní jděte a agresivnímu dítěti řekněte: Tomášek je hodný chlapeček a pustí na skluzavku i Kristýnku, že Tomášku? Tím ho odzbrojíte, udeříte na jeho dobrou strunky a možná Kristýnku začne ochraňovat. Pokud malou pustí, pohlaďte ho a poděkujte mu. Po dobrém se vždy dá dosáhnout více než po zlém. Samozřejmě, že existují i výjimky, ale v zásadě agrese plodí agresi a děti pak nic jiného nedělají, jen se perou.
Co dělat, když dítě bije děti?
Pokud dítě bije jiné děti, pokuste se nejprve změnit činnost: "Když biješ kamarády, nebudeme se hrát v písku, ale jdeme si hrát s míčem." Pokud to nepomůže, zkuste ho na chvíli izolovat, např. si dítě sedne na lavičku a tam bude sedět, dokud se trošku neuklidní. Dejte mu najevo, že si může jít znovu hrát, až si odpočine a nebude už dětičkám ubližovat. Pokud ani to nepomůže a stále se prosazuje touto formou, odejděte s ním ze hřiště. Pokud byste ho pokaždé v tomto momentu, pokud byť jen naznačí, že chce jiné dítě udeřit, chytili a třeba i vřískající ho odvedli od dětí, časem by mu to došlo.
Zásada:
Neodpovídejte nikdy na násilí násilím. Neoplácejte dítěti údery, nekřičte na něj. Pokud to uděláte, bude to považovat za normální způsob komunikace mezi lidmi.
Ujišťujte ho o vaší lásce a chvalte za všechno, co dítě udělá dobře, i mezi dětmi, pokud si pěkně hraje. Řekněte mu tehdy, že jste na něj hrdá a že je hodné dítě.
Negativní chování vždy vhodnou formou korigujte. Dítě si nesmí zvyknout, že může bít ostatní děti… Ale to je snad jasné.
Maminky, obrňte se trpělivostí
Malé děti nejsou trpělivé a konají impulzivně. Mnohdy se jim něco nepodaří a reakcí je házení předmětů, řvaní, bití. Pokud se dítěti nedaří, opakujte mu to jako pokažená deska: Nevztekej se, neházej s tím, zkus to znovu, já ti pomůžu. Klid, pevnost, trpělivost a matčina sebejistota jsou většinou nejlepším lékem na období, kdy dítě zkouší, kde jsou hranice, kam až může zajít.
Maminky, neodsuzujte se!
Jednou jsem si to vyslechla tváří v tvář. Moje dítě nechtělo půjčit jinému dítěti lopatku. A maminka toho druhého dítěte zůstala zaražená a konstatovala: "Tak tohle můj synek nedělá. On se vždy podělí. Nevěděla jsem, co mám říct a od té doby jsem se raději stoprocentní matce stoprocentního dítěte vyhýbala…“
Pokud vás někdy s pohrdáním napadne taková nebo podobná poznámka, když se budete dívat, jak se chová nějaké dítě na hřišti, pozor! Platí zde totiž staré přísloví: nekřič hop, dokud nepřeskočíš! Jistě, možná vaše dítě nebude kousat jiné děti. Ale zaručeně udělá něco, co budete muset v jeho chování korigovat. Nesuďte… A určitě ne, pokud máte jedno dítě, které ještě není ani v období vzdoru. Všechny krásné, pohotové a "dobromyslné" rady typu "já bych to řešila takto" se totiž pak s největší pravděpodobností změní na otázku "co mám v této situaci dělat“…
