Začátek 19. století přinesl zásadní zlom ve vývoji architektury. Zemědělská společnost se mění na průmyslovou, od manufaktur se přechází k velkovýrobám. Tak vzniká potřeba výrobních objektů, které mají velké nečleněné prostory, vyšší počet podlaží a další prioritou se stává také rychlost výstavby. Proto je nutné hledat nové materiály, své uplatnění zde nachází v prvé řadě kovové konstrukce jako je litina, ocel a velkoplošné sklo. Začíná se zavádět použití cementu a betonu. Na konci 19. století se u nás pokouší prosadit železobetonová konstrukce, ale zatím se jedná jen o drobnější stavby a samostatné části konstrukce. Teprve začátkem 20. stol. je železobeton více využíván a k jeho největšímu rozvoji dochází až po první světové válce. Souvisí s budováním samostatných pevností, které za války sloužily jako ochrana dělostřelectva, kulometných hnízd a jako ubytovací prostory pro vojáky. Nejpoužívanějším materiálem pro jejich stavby byl právě beton a ocel, vznikly tak betonové a železobetonové kopule. Dnes jsou betonové konstrukce běžně používaným stavebním prvkem, jehož výhodou je pevnost, ohnivzdornost, odolnost, tvárnost, trvanlivost a dostupná cena. Naopak jejich nevýhodou je vysoká hmotnost, zvuková a tepelná vodivost (musíme izolovat) a jejich rekonstrukce je velmi nákladná a namáhavá.
Podle technologického hlediska konstrukce dělíme na monolitické , které se zhotovují přímo na staveništích, montované, ty se zhotovují ve výrobnách a kombinovaný systém, který využívá předchozích kombinací.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu našeinfo.cz zakázáno.
Fotografie jsou pouze ilustrativní - zdroj fotografií sxc.hu