Jaké hydroizolační materiály na stavbu vybrat?
Hydroizolace spodní stavby se může zhotovit například z živičných materiálů (od základních živičných nátěrů přes asfaltové pásy s různými úpravami po živičné povrchové vrstvy modifikované plasty). Asfaltové hydroizolace se zpravidla aplikují ve více vrstvách, aby se zamezilo chybám, které vznikají při stavění. Zároveň tyto vrstvy slouží i jako ochrana proti mechanickému poškození. Počet vrstev závisí na namáhání hydroizolace. Plastové hydroizolační pásy (pásy z PVC, pásy PIB, ECB, EVA, samolepicí plastové fólie a různé elastomery) se v současnosti používají jen v jedné vrstvě. Vzhledem k jejich zvýšenému riziku mechanického poškození je třeba chránit je další ochrannou vrstvou.
Profilované kovové pásy z mědi nebo ušlechtilé oceli se používají na zesílení vysoce namáhaných hydroizolací. Hydroizolační suspenze nebo omítky na bázi cementu vytvoří těsnou povrchovou ochranu, takže na některých materiálech (např. beton) představují dodatečnou hydroizolační ochranu. Suspenze se nanáší v tloušťce 3 až 10 mm, většinou v několika vrstvách, na pevný, neprašný a plochý podklad bez trhlin a lze je použít proti tlakové vodě i na vnitřní strany objektů.
Vodotěsný beton
Vodotěsný beton je speciální druh betonu, při němž je díky speciálnímu postupu zajištěna dostatečná odolnost proti účinkům tlakové vody. Z vodotěsných betonů se převážně budují betonové konstrukce, které jsou dlouhodobě vystaveny vodě a vodnímu tlaku. Obliba výstavby podzemní spodní stavby rodinných domů namísto izolování klasicky vystavěných suterénů prudce roste. Firmy, které zvládli technologii vodotěsného betonu, se k izolaci fóliemi nebo živičnými pásy vracejí jen v případě radonového rizika. Odborníci však také při základech z vodě nepropustného betonu doporučují zaizolovat suterén ještě jednou vrstvou z elastomér bitumenových pásů nebo natřít stěny dvousložkovou spárovací hmotou. Tento postup se doporučuje nejen v rámci prevence a ochrany suterénních stěn, ale současně i na zajištění parotěsnosti suterénu.
Vodorovné hydroizolace proti zemní vlhkosti ve stěnách nebo pod stěnami se vkládají do ložných spár zdiva a musí mít alespoň jednu vrstvu. Všechny vnější a vnitřní stěny musí mít alespoň jednu vrstvu izolace, která se umisťuje pod ložnou plochu zdiva a musí sahat až po osazení základů, aby se dala spojit se svislou hydroizolací. Doporučuje se použít další vodorovnou hydroizolaci v první ložné spáře nad podlahou, aby se z přechodné mokré podlahy, zejména během výstavby, nedostala vlhkost do stěn. Vhodná je i další horní hydroizolace přibližně ve výši 30 cm nad terénem jako ochrana stěn před stříkající vodou během výstavby, dokud není dokončena svislá hydroizolace.
Současné hydroizolační krystalizační látky
Zásady hydroizolací pomocí krystalizace hmot jsou známy již delší dobu. Článek se zabývá vývojem nových druhů hydroizolačních krystalizačních nátěrů a stěrek zvyšujících plynotěsnost a vodotěsnost betonů, které jsou založeny na principech vnitřní krystalizace a zároveň využívají druhotné suroviny.
Z hlediska použití betonu jako konstrukčního materiálu je jednou z mnoha důležitých vlastností jeho trvanlivost a vodotěsnost. Na trvanlivost betonu má škodlivý vliv zvýšený obsah vody v kapiláře a pórech.
Rychlost a stupeň poškození betonové struktury závisí na pórovitosti, míry provlhčení a množství zmrazovacích cyklů. Mohou jej však doprovázet i další vlivy, jako jsou působení kyselých plynů, ve vodě rozpustných chloridů, nitrátů, karbonátů a síranů. Vlivem zvýšeného množství CO2 v kapiláře spolu s přítomností vody v kapiláře následně dochází k reakci s hydroxidem vápenatým Ca (OH)2 za vzniku uhličitanu vápenatého CaCO3. Tento proces je spojen se snížením hodnoty pH až na hodnotu 9, čímž se ztrácí alkalická ochrana proti korozi výztuže.
Tyto jevy jsou v teorii trvanlivosti dobře známé, proto cílem ochrany betonových konstrukcí je zamezit působení výše uvedených vlivů jak primární, tak sekundární. Obecnou snahou je maximálním možným způsobem blokovat průnik oxidu uhličitého a kyslíku k ocelové výztuži, aby se zabránilo vzniku její elektrochemické koroze. To lze zajistit navrhováním vyšších tříd betonu, které jsou však často ze statického hlediska nevyužité. Jedním z důležitých prostředků, jak chránit betonovou strukturu, je využití krystalizace látek - jednak v podobě krystalizace přísad, jednak ve formě krystalizace nátěrů a stěrek.
Krystalizační izolační hmoty se používají na sanaci starších betonových konstrukcí (ve formě nátěru), které vykazují neustále známky plošné netěsnosti.
Krystalizaci ovlivňují faktory jako:
- Porézní struktura cementového kamene
- Přítomnost vody
- Způsob použití krystalizace hmoty
Krystalizační látky se podle použití dělí do dvou skupin na:
- Krystalizační komplexně anorganické přísady - používají se jako přísada při výrobě betonové směsi, v níž účinné látky putují do pórů systému betonu a následnou řízenou krystalizací ho zcela utěsní. Tyto přísady jsou schopny utěsnit i běžné pracovní spáry a trhliny, které vznikly smršťováním nebo pod vlivem teploty. Výsledkem této technologie je zajištění extrémní vodotěsnosti betonové, resp. železobetonové konstrukce
- Krystalizační izolační hmoty - aplikují se většinou formou nátěrů (případně nástřiků) na povrch konstrukce. Tento typ je v podstatě jediný plošný způsob sanace starých betonových konstrukcí zatížených vlhkostí, který přímo spolupůsobí s původní konstrukcí. Při použití tohoto typu aplikace na sanaci nezáleží na věku betonové konstrukce. Před aplikací je samozřejmě nutná úprava stávajícího povrchu, zejména očištění od povrchových nečistot a důkladné smočení povrchu konstrukce. Úpravou se zajistí, aby povrchové póry a kapiláry byly otevřené. Samotná krystalizační izolační hmota se nanáší jednou nebo dvěma vrstvami tloušťky 1 až 1,5 mm speciálním štětcem, případně se stříká. Aby krystalizace proběhla v dostatečné míře, je třeba zajistit přítomnost vody v kapiláře - povrch konstrukce proto musí být vlhčí.
Aplikace
Silikátové hydroizolační materiály a krystalizační účinky lze aplikovat na betonovou konstrukci několika způsoby. Konkrétní typ aplikace a tomu odpovídající druh krystalizace materiálu se volí v závislosti na typu konstrukce. Dalším kritériem volby je finanční hledisko, protože zejména při nových konstrukcích lze výběrem vhodné formy aplikace ušetřit.
Materiály lze aplikovat formou:
- nátěru
- nástřiku
- příměsi
- vsypáním
- krystalizací rychlotuhnoucích tmelů
