Dřevěný nábytek v interiéru - ošetřování dřevěného nábytku
V téměř všech historických epochách se v nábytkové tvorbě využívalo jako hlavní materiál dřevo. Ačkoli nábytkářský průmysl hledá uplatnění pro nové materiály, masivní dřevo si v této sféře stále udržuje svůj význam.
Z historického nábytku dokázali řemeslníci vytvořit umělecké předměty vyjadřující atmosféru doby. Umělci zdobili nábytek řezbami a vykládali ho dýhami z různých druhů dřeva, perletí, slonovinou, kovy a podobně, na jeho povrchu vytvářely vzory například ve tvaru šachovnice nebo obrazy zachycující dobové události (techniku vykládání dřeva jiným materiálem nazýváme intarzie, pojem obkládání znamená vykládání jakéhokoliv materiálu jiným materiálem). Dřevo umožňovalo použití celé řady různých dekoračních technik.
Na obranu současného nábytkářského řemesla je třeba dodat, že mnozí tehdejší mistři však dokázali těžit pouze z přirozených vlastností tohoto materiálu. Přesto je jejich dílo pro nás přitažlivé dodnes. Vlastnostmi, kterými dnes dřevěný nábytek přitahuje zákazníky, jsou pocit spojení s přírodou jak při vizuálním, tak i fyzickém kontaktu. Do interiéru vnáší dřevo příjemný dojem útulnosti a skutečného domova.
Světové módní trendy v zařizování bytových interiérů směřují k častějšímu využívání kvalitních přírodních materiálů. Dřevo se často kombinuje s kontrastními materiály (ocel, kámen, sklo). Takový interiér působí lehce, vyváženě a přirozeně. Dřevěný nábytek dokáže vytvořit prostředí vhodné pro odpočinek i práci. Důležitým požadavkem na každý materiál použitý v interiéru je jeho zdravotní nezávadnost. I v tomto směru dřevo vytváří bezpečné a zdravé prostředí. Dalším aktuálním kritériem při práci s jakýmikoliv materiály je jeho podíl obnovitelných zdrojů a energetická náročnost zpracování. Tyto podmínky dřevo absolutně splňuje, protože je to zcela obnovitelná surovina s nízkými nároky na energii při zpracování a s lehce zpracovatelným odpadem.
Jak převládající materiál se dřevo uplatnilo v nábytkářství zejména díky jedinečné harmonii estetických a technicko-technologických vlastností, jako jsou opracovatelnost a pevnost. S rozvojem vyspělých výrobních technologií se dřevo začalo kombinovat s ostatními materiály, např. lamináty, fóliemi, dýhami, kovovými součástkami atd.. Díky tomu se zvyšuje například mechanická odolnost povrchu nábytku, ale zdokonalují se i další vlastnosti nábytkových konstrukcí.
Výběr materiálu
Na estetické působení nábytku se kladou vysoké požadavky, proto v návrhu i výrobě má výsadní postavení výběr druhu dřeva. Výtvarný dojem z použité dřeviny hraje zásadní roli, takže při volbě často zvítězí nad jejími technickými vlastnostmi. Ovlivňuje ho textura a barva dřeva spolu s ostatními povrchovými parametry (např. lesk, drsnost povrchu). Celkový dojem z produktu může být umocněn výběrem vhodné dřeviny. Druh použité dřeviny a odstín dřeva také může prozradit, zda se jedná o nábytek kráčející s dobou nebo ne. Vzpomeňme módní vlnu nábytku z olše z první poloviny devadesátých let nebo jiný trend světlého dubu z doby před čtyřmi lety.
Dramatická textura některých dřevin (zebrano, Makasar, ořech a jiné) na vhodném místě příjemně oživuje výraz nábytku nebo atmosféry celého interiéru. Některé druhy dřeva vyžadují na vyniknutí skladby větší plochu, jiné působí příjemným dojmem i na menší. Nevhodná volba výrazu dřeviny nebo uspořádání textury na povrchu dílce dokáže esteticky znehodnotit dojem z celku. Při výrobě se často skládají jednotlivé kusy dřeva tak, aby jejich textura vytvářela jednotný obrazec na výsledném dílci. Vzhled dřeva předurčuje možnosti povrchové úpravy hotového výrobku, například světlejší dřeviny se dají mořit větším počtem barevných odstínů jako tmavší. Na nábytek v interiéru působí velká mechanická zátěž, proto výběr materiálu ovlivňují i mechanicko-fyzikální vlastnosti.
Pro prodloužení životnosti nábytku a ke zvýšení jeho kvality se nejčastěji vybírají dřeviny s vyšší hustotou: jednak listnaté dřeviny s vyšší hustotou a výraznou texturou (např. ořech, třešeň, hrušeň, jasan, dub a v minulosti jilm), jednak s méně výraznou texturou, jakou má buk, javor či bříza, ale i dřeviny s nižší hustotou a atraktivním pletivem, jako je například olše. Z exotických dřevin jsou to eukalyptus, Bubinga, palisandr, eben Makasar, rosewood, mahagon, teak, Zingana (zebrano), wenge, ipe a mnohé další. Na výrobu luxusního nábytku se používají dýhy nebo řezivo z cenných exotických dřevin; některé z nich, ty s méně atraktivní texturou, se těží při výrobě levnějších modelů.
Kromě vizuálních a technických vlastností podléhá výběr druhu dřeva i dopadům jeho specifické vůně - například pro nábytek či obklady je velmi žádané borovicové dřevo. Speciální technologické požadavky na druh dřeviny se mohou klást například u sedacího nábytku z ohýbaného dřeva. V našich podmínkách vyhovuje této technologii buk, z něhož je vyrobena většina ohýbaného sedacího nábytku. Další výhodou bukového dřeva jsou výborné mechanicko-fyzikální vlastnosti, vyhovující struktura bez velkých pórů, díky níž se zvyšuje pevnost ve spojích subtilních prvků sedacího nábytku.
Výběr materiálu je neodmyslitelně spojen s charakteristikou prostředí, ve kterém bude výrobek umístěn; zda jde o interiér, exteriér, jaká je vlhkost a teplota vzduchu, rozhoduje i způsob využívání výrobku a další. Masivní dřevo reaguje na změny vlhkosti prostředí změnami svých rozměrů a tvaru. To se může negativně projevit na funkčnosti výrobku například deformací horní desky stolů či dvířek skříní, které se pak špatně dovírají. Vhodnou konstrukcí lze těmto negativním jevům předcházet.
Aglomerované materiály na bázi dřeva
V nábytkářství se často nejen z ekonomických důvodů používají další materiály na bázi dřeva (překližky, laťovky, dřevotřískové tabule atd.).. Tyto velkoplošné materiály jsou při změnách vlhkosti prostředí tvarově a rozměrově stálejší než masivní dřevo. Většina velkoplošných materiálů určená pro nábytkářský průmysl je vhodná pouze do suchého vnitřního prostředí. Větší tvarová stabilita těchto materiálů podstatně zjednodušuje konstrukci nábytku a částečně rozšiřuje jeho tvarosloví. Jejich povrch se upravuje dýhami, případně jinými dekoračními materiály (lamináty, fóliemi atd.).. Dýhovaný povrch, většinou z vysoce kvalitních dřevin, usnadňuje tvorbu dekoračních vzorů nebo stejnoměrné textury na povrchu nábytkového dílce.
Nejčastěji se dýhované části používají na skříňový nábytek, stolní tabule (velké plošné díly) a jiné. Povrch dýhovaného dílce se po mechanickém poškození hůře opravuje. Pro zvýšení odolnosti se na bočních plochách mohou namísto lepicích dýhových pásků používat náglejky z přírodního dřeva (stolní tabule) nebo na nábytku z laminovaných tabulí tzv.. ABS hrany (plastové lepicí pásky). Konstrukce nábytku vysoké kvality se skládá jak z dýhovaných dílců (plošné části), tak z masivního dřeva (např. nohy, profilované součásti atd.)..
Materiál, který odolává
Stále diskutovanou otázkou je odolnost dřeva proti vlhkosti prostředí. Na nábytek do exteriéru se z hlediska trvanlivosti materiálu kladou jiné nároky než na zařízení interiéru. Přesto se i od nábytku do interiéru, například kuchyně nebo koupelny, vyžaduje zvýšená odolnost proti vlivu prostředí, která má vliv i na celkovou životnost výrobku. Při kuchyňském nábytku je mimo jiné důležitá odolnost proti zvýšené teplotě, vlhkosti, chemikáliím a jeho jednoduchá údržba. Nábytek do koupelen je z hlediska působení vlhkosti ještě více namáhán než kuchyňský. Běžně se koupelnový nábytek vyrábí z laminátu, MDF desek lakovaných polyuretanovými laky, dýhovaných materiálů a masivního dřeva.
Při lepení dílců, lepicích pásů bočních ploch atd.. se používají lepidla se zvýšenou odolností proti vodě (většinou na bázi polyuretanů). Důležitou ochranu materiálu citlivého na působení vlhkosti poskytuje odolná povrchová úprava. Výrobci nabízejí koupelnový nábytek, který je ošetřen až pěti nánosy odolného polyuretanového laku. Z hlediska zátěže koupelnového nábytku zaručuje tato ochranná vrstva dlouhodobou trvanlivost a bezporuchovost.
Nábytek určený do ostatních prostor bytu, jako jsou obývací pokoje, ložnice a jídelny, podléhá z hlediska expozice vlhkosti výrazně menšímu zatížení než nábytek do koupelen či kuchyní. Účel prostorů, jako je obývací pokoj nebo jídelna, vyžaduje od povrchových úprav nábytku zvýšenou odolnost proti chemikáliím, včetně alkoholu. Při výběru materiálu na nábytek do ložnic se řídíme také kritériem zdravotní nezávadnosti. V případě postelí, pohovek a podobných kusů nábytku vyvstává otázka vhodného konstrukčního řešení nejen pro zdravé spotřebitele, ale i pro ty, kteří jsou dočasně upoutaní na lůžko, t. j. osoby s omezenou pohyblivostí. Za těchto okolností nejsou vhodné příliš ostré hrany, přístup k lůžku může komplikovat i nevhodné umístění některých prvků postele, například pokud jsou bočnice ve stejné úrovni jako matrace. Nábytek do dětského pokoje by měl splňovat ty nejpřísnější hygienické standardy. Z pochopitelných důvodů se používají dřeviny bez obsahu škodlivých látek. Většina dětského nábytku se proto vyrábí z buku nebo smrku.
Dřevěné hračky nebo nábytek pro nejmenší děti se speciální testují, aby se z nich neoddělovaly drobné části. Většina druhů dřeva a jiných materiálů na bázi dřeva rostoucího v našich podmínkách není zdrojem škodlivých látek v interiéru. Proto se požadavky zdravotní bezpečnosti orientují zejména na použitý materiál, jako jsou lepidla, látky použité na povrchovou úpravu, čalounění atd..
Konstrukce
V konstrukci nábytku se kombinuje výtvarný pohled s technickým. Konstrukce zohledňuje ergonomii, způsob použití výrobku, prostředí, do kterého bude nábytek umístěn, technologii výroby i bezpečnostní požadavky na produkt. Mezi tradiční principy konstrukce nábytku zařazujeme tzv.. skeletovou konstrukci. Jde o soustavu vzájemně propojených rámů. Obvodové vlysy rámu zajišťují tvarovou stálost středové výplně. V rozích byly vlysy spojeny na čep a výdlab, čep a rozčep (drážku) atd.. V současnosti se více používá nebo spoje na protiprofil. Výplň je vložená do rámu v drážce, polodrážce nebo mezi lištami. Detail přechodu rámu a výplně zřetelně ovlivňuje celkový vzhled prvku. Ať už z estetických nebo technických důvodů byla většinou středová výplň tenčí než okolní vlysy. Díky tomu se celá konstrukce vyznačuje nižší hmotností. Rámy byly navzájem spojeny kolíky nebo na pero a drážku. Rámová konstrukce se používala při všech druzích nábytku, zejména úložném a stolním. Mezi druhy tradičních konstrukcí patří i sloupová konstrukce (konstrukce stolů, postelí). V tomto případě sloupky konstrukce slouží jako nohy nábytkového prvku a mohou být vzájemně spojeny boky, případně luby nebo bočnicemi.
Tzv. desková konstrukce se skládá z navzájem spojených desek, které jsou spojeny na sdružené čepy, ozuby, zvlakem nebo perem a drážkou. Tyto druhy tradičních konstrukcí respektují přirozené vlastnosti dřeva a umožňují jeho přirozený pohyb při sesychání nebo bobtnání. Zároveň zajišťují tvarovou stabilitu dílců. Jde však o konstrukce spíše řemeslného typu s výraznými řemeslnými detaily. Tradiční nábytkové konstrukce jsou také dost náročné na ruční práci. Pro velkoplošné materiály a pro průmyslovou výrobu je vhodnější tzv.. krabicová konstrukce (zejména úložný nábytek). Jednotlivé díly jsou spojeny moderními prvky, jako jsou kolíky a lamely, nebo speciálními spojovacími prvky (excentry, konfirmáty atd.).. Tato konstrukce působí moderně a snadno. Na nábytku nejsou viditelné téměř žádné vnitřní detaily spojů.
Větší a těžší kusy se vyrábějí rozebíratelné, což je výhodou zejména při přepravě nábytku, jeho skladování atd.. Rozebíratelný nábytek klade větší nároky na dodržení předepsaného montážního postupu, zejména z hlediska bezpečného používání výrobku v budoucnosti. S možnostmi, jaké nabízejí dnešní systémy kování, je životnost těchto spojů i při několikanásobném opětovném smontování delší než předpokládaná životnost samotného nábytku.
Každý druh nábytku (sedací, lůžkový, úložný, stolní) má ve velké míře svůj obvyklý režim konstrukce. Jako příklad lze uvést konstrukci sedacího dřevěného nábytku, která se skládá z dílů navzájem spojených čepy. Čepy jsou navíc na skrytých místech zajištěné hřebíčkem. U sedacího nábytku z ohýbaného dřeva se v minulosti celá konstrukce koncipovala jako rozebíratelná. Jednotlivé ohnuté části jsou spojeny čepy a na některých místech se spojují šrouby (např. nožní spoj a nohy atd.)..
Kování
Moderní konstrukce nábytku z masivního dřeva využívají výhod rozebíratelných kování. Vlastní konstrukce by měla zajišťovat tvarovou stálost jednotlivých dílců. Ke konstrukci nábytku neodmyslitelně patří funkční kování (výsuvy - vysouvací mechanismy, specializované zásuvky, věšáky, závěsy a jiné). Možnosti zlepšení funkce nábytku pomocí sofistikovaného kování jsou velmi pestré. Běžnou součást úložného nábytku již dnes tvoří plnovýsuvy (vysouvání celé zásuvky před korpus skříně), které usnadňují přístup do celé zásuvky a zlepšují kontrolu jejího obsahu. V skříňových šatnících se stále častěji objevují sklopné tyče umožňující praktické využití horních částí skříně.
Spotřebitel získá lepší přehled v horní části skříně - šatní tyč se dá sklopit do úrovně pohodlné pro manipulaci se zavěšenými oděvy. Spodní části skříní jsou ve výši optimální pro přehlednou manipulaci se zásuvkami. Dokonalejší systémy kování obsahují tlumiče pro tiché uzavírání, mechanismus pro dovírání zásuvek, jiné jsou konstruovány tak, že se otevřou při dotyku v určitém bodě zásuvky nebo dveří.
Výroba
Kvalita nábytku závisí také na kvalitě jeho zpracování. Výroba nábytku je velmi různorodá - od jednoduché ruční výroby, jejímž výsledkem jsou i špičkové kusy, až po sofistikované technologie a provoz pracující téměř bez přičinění lidské ruky. Technologie výroby nábytku zahrnuje rozmanité procesy od zpracování dřeva po aplikaci povrchové úpravy či čalounění. Do výroby nábytku z masivního dřeva vstupuje základní materiál ve formě řeziva (prken, fošen atd..) Při nábytku z dýhovaného materiálu to jsou tabule z velkoplošného materiálu (dřevotřískové desky, MDF atd..) Spolu s listy dýh nebo tzv.. sesazenky.
V další fázi se materiál dělí na hrubé rozměry konečných dílců. Dílce z velkoplošného materiálu se dýhují (na plochy se nalepují dýhy). Výroba a konstrukce nábytku z masivního dřeva podléhá některým limitujícím faktorům, mezi které patří směr vláken v dílci. Některé části nábytku mohou být velmi subtilní nebo zakřivené tak, že po celé délce prvku neprochází žádné nepřerušované vlákno dřeva. Takový komponent je náchylný na zlomení. Proto byly pro více zakřivené části nábytku (např. zadní nohy židlí) speciálně vyvinuté technologie pro modelování dřeva. Do této skupiny se řadí postup ohýbání hydrotermického upraveného (napařeného) dřeva či technologie výroby tvarových dílců lepením ohnutých lamel.
Povrchová úprava
Prvním ukazatelem kvality nábytku je pro zákazníka nejčastěji dojem z povrchové úpravy. Už ten ovlivní výběr dřeva - jaké množství růstových chyb má (ne všechny dřeviny jsou vhodné pro každý druh povrchové úpravy), či jak je povrch opracovaný (charakter broušení atd.).. Při nábytku, na kterém jsou na první pohled zřejmé reparované místa (zejména pomocí tmelu), přichází častěji k narušení povrchové úpravy vlivem nevyvážených rozměrových změn obou materiálů (např. tmelu a dřeva). Místo zreparované tmelením získává po aplikaci povrchové úpravy jiný barevný odstín. Dřevěný nábytek bývá na trhu k dispozici v několika variantách povrchových úprav.
Mezi základní nabízené možnosti patří povrch upravený lakem, barvou, olejem či voskem. Často se spotřebitel setkává s mořeným povrchem. Mořidla zabarvují povrch dřeva bez toho, aby zakryly jeho texturu. Na namořený povrch se dále nanáší ochranná vrstva, nejčastěji lak. Lakovaný povrch představuje transparentní povrchovou úpravu, a to buď v matné nebo lesklé podobě. Laky vytvářejí ochranný film na povrchu dřeva. Plocha upravena lakem odpovídající kvality odolává mechanickému i chemickému zatížení (některé druhy laku jsou odolné i proti koncentrovanému alkoholu).
Z pohledu spotřebitele může ochranný film laku vzbuzovat pocit nepřímého kontaktu s dřevem, protože surovina je izolována pod ochrannou vrstvou. Barva na rozdíl od mořidla překrývá texturu dřeva a vytváří tak jednolitý barevný povrch v matné i lesklé variantě. Často se na barvou natřený povrch na zlepšení výsledného efektu a zvýšení ochranného účinku barvy nanáší vrstva laku.
Druhý, odlišný přístup k povrchové úpravě nejen nábytku reprezentují oleje a vosky. Tento způsob se upřednostňuje u výrobků, kde se klade důraz na zachování pocitu z přírodního materiálu. Po aplikaci oleje získává výsledný povrch hedvábně matný vzhled. Voskem lze povrch leštit a dosáhnout tak efekt lesklosti. V obou případech je na výběr jak netónovaný, tak tónovaný typ. Pro povrchovou úpravu těmito látkami jsou vhodné zejména rostliny s vyšší hustotou, odolávající mechanickému poškození. Povrch napuštěný olejem na rozdíl od neupraveného zabraňuje proniknutí nečistot do pórů dřeva a usnadňuje čištění.
Vosky kromě toho, že vyplní póry dřeva, vytvářejí na jeho povrchu ochrannou vrstvu. Oba způsoby úpravy (jak oleji, tak i vosky) zajišťují dostatečný stupeň ochrany povrchu. Některé z těchto látek povrch spolehlivě ochrání i před působením vody, vína, ovocných šťáv a povětrnostních vlivů. Jejich výhodou je možnost provedení lokální opravy povrchu při ohraničeném poškození.
Nákup a údržba
Záleží jen na individuálním rozhodnutí, zda budeme vybírat jednotlivé kusy nábytku nebo celé sestavy.
Trh nabízí:
solitérní nábytek - samostatný kus bez jakékoliv návaznosti na ostatní použitý nábytek,
předmětové sestavy zařízení - soubory několika kusů nábytku, které lze zařadit do jednotného celku, např. knihovna - součást nábytkové sestavy do obývacího pokoje,
dílcové sestavy (sektorový nábytek) - samostatné díly, které se dají složit do několika variant nábytkových sestav.
Jak solitérní nábytek, tak i ten, který je součástí sestavy, má své výhody i nevýhody. Interiér zařízený solitérním nábytkem dokáže působit velmi osobitě; dosáhnout jednoty v takovémto prostoru však není vždy úplně jednoduché. Nábytkové sestavy naproti tomu vnášejí do interiéru soulad. Rozmanitost designu, použitých materiálů, druhů povrchových úprav, kování - trh s nábytkem není jednotvárný; určitě se vyplatí získat informace z více zdrojů a nasbírané informace porovnat. Jednoduchý návod, jak zařídit moderní interiér, rozhodně nečekejte. Každou konkrétní situaci je nejlepší projednat s odborníkem, protože to, co se může v jednom kontextu jevit jako nevhodné, může být v jiném zcela vyhovujícím řešením. Řada odborných prodejců nabízí servis od návrhu zařízení celého prostoru až po konzultaci výběru barevného zpracování nábytku či jeho správnou údržbu.
Pro většinu domácích výrobců nábytku platí, že cena odpovídá kvalitě použitého materiálu a v konečném důsledku kvalitě produktu. Porovnáním vybraného kusu nábytku z různých cenových skupin na trhu lze získat poměrně jasný obraz o kvalitě vybraného zboží. Nejdůležitějším aspektem při koupi je bezpečnost výrobku. Kromě zdravotní nezávadnosti materiálu u nábytku je třeba se zaměřit na stabilitu jednotlivých kusů při běžném způsobu používání (např. stabilita stolu při rozložení, skříně při vysunutí zásuvek atd.).. Rovněž pevnost jednotlivých částí, zejména těch, které poskytují oporu tělu, by měla být dostatečná. Zákazník může posoudit ergonomické parametry výrobku, například zda není cítit skladbu čalounění při sezení, zda je opěradlo dostatečně pohodlné, zda není třeba vynaložit neúměrně velkou sílu na rozložení nebo otevření, zda je vzdálenost desky stolu od země, případně vzdálenost zásuvek v optimální pozici vzhledem k výšce postavy atd..
Z praktických i ekonomických důvodů se lze v praxi běžně setkat (a to i při zboží kvalitním) s jinou povrchovou úpravou vnitřních částí nábytku oproti úpravě vnějších ploch. Příliš velký rozdíl mezi vnitřním a vnějším vypracováním zařazuje nábytek do nižší cenové skupiny. Na samotné povrchové úpravě je třeba si všímat přiměřené barevné jednotnosti povrchu, rovnoměrné tloušťky úpravy, hladkosti povrchu a kvality její realizace na bočních plochách (bez zatékání a kapek). Většina tuzemských producentů, aby uspěla v oboru se silnou konkurencí, vyrábí nábytek přijatelné kvality, které odpovídá i cena. Při koupi nábytku se doporučuje přečíst návod na údržbu. Dřevo je přírodním materiálem, a tak pochopením jeho vlastností a správnou údržbou může spotřebitel nemalou měrou přispět k dlouhé životnosti zboží. Výrobci varují před nevhodným umístěním nábytku zejména v těsné blízkosti tepelných zdrojů, například vytápění či krbu.
To vyvolává prudké rozměrové a tvarové změny, čímž následně může dojít i k poškození povrchové úpravy a vzniku prasklin. Údržba dřevěného nábytku je srovnatelná s péčí o ostatní, stejně ušlechtilé materiály. Měla by se skládat nejen z péče o povrch výrobků, ale také z kontroly mechanismů a spojů. U většiny výrobků je vhodné po prvních třech měsících spoje překontrolovat a uvolněné přitáhnout. Stejně běžná je aklimatizace materiálu a drobné změny rozměrů, které mohou mít vliv i na pevnost spojů. Před údržbou povrchu, jeho čištěním či oživováním, je nutné si uvědomit druh použité povrchové úpravy. Na údržbu povrchu upraveného lakem nebo oleji se používají odlišné prostředky. Barva povrchu dřeva se mění i v interiéru, kde na ni působí UV paprsky slunečního světla. V exteriéru na povrch působí povětrnostní podmínky komplexně.
Na jakoukoli povrchovou úpravu by se kromě výrobcům doporučených speciálních přípravků na čištění měla používat pouze navlhčená utěrka. Nadměrné zaplavení povrchu vodou způsobuje jeho degradaci. Zároveň s odstraňováním nečistot z povrchu je vhodné i utírat ho do sucha. V žádném případě by se neměly na odstraňování špíny používat tvrdé, drsné kartáče, které nezvratně povrch poškodí. Především plochy upravené lakem je třeba chránit před působením příliš vysokého tlaku. U některých druhů laku se může stát, že plocha bude nerovnoměrně vyleštěna. K čištění povrchu by se neměly používat rozpouštědla a čisticí prostředky s obsahem brusných částic.
Při používání prostředků oživujících povrch nebo v případě složitějších postupů údržby je vhodné jejich účinky předem ověřit na méně viditelném místě nábytku a až následně aplikovat na exponované plochy.
