Jak na sanace střešních plášťů?
Možná znáte tu klasifikaci plochých střech, do níž pronikl černý humor - podle ní se ploché střechy dělí na střechy, které protékají ihned, a na střechy, které protékají později. Dnes však toto zveličení nemá opodstatnění. Navíc ani poučenější veřejnost už s tímto klišé ne zcela souhlasí.
Ploché střešní pláště jsou již od babylónských dob jednou z nejpoužívanějších technologií zastřešení obytných a hospodářských prostor. Naši předkové upřednostňovaly šikmé střechy, ploché střechy se u nás začaly objevovat až s rozvojem moderní architektury na konci 19., ale zejména v průběhu 20. století. Možná i proto je u nás stále zakořeněna určitá nedůvěra k jejich funkčnosti. Vinu na tom nesla i tehdy dostupná materiálová základna a stupeň technologické kázně.
V současnosti, s ohledem na současné dostupné materiály a úroveň technických znalostí problému, by teoreticky zmíněné nepříjemnosti s plochými střechami už nemuseli nastat, samozřejmě za předpokladu, že se vždy zvolí správné materiály, složení a způsob jejich zabudování. Navíc, ustavičně bojujeme s určitým dědictvím minulosti (mám na mysli technologický nepořádek a ne vždy žádoucí improvizaci).
Vzhledem k výše uvedeným příčinám máme stále mnoho práce se sanacemi starších plochých střešních plášťů, kterým se budeme věnovat i v tomto příspěvku. Jde o poměrně komplikované téma, zejména pro variabilitu existujících stavebních konstrukcí, okrajové podmínky, ale také s ohledem na variabilitu technologií, které lze při té které sanaci zvolit.
Východiska
Co je důležité si uvědomit, resp. vzít v úvahu při výběru technologie sanace plochého střešního pláště? Zaprvé, je to skladba stávajícího střešního pláště včetně jeho stavu, typu objektu, fyzikálního namáhání vnitřního prostředí pod zmíněným střešním pláštěm (zejména tepelně-vlhkostní vnější namáhání) vztlakem větru, expozicí slunečního záření nebo zatížením chemickými vlivy. Důležitou roli samozřejmě hraje záměr. Tedy zda chcete pouze sanovat vodotěsnou funkci povlakové krytiny nebo zda zároveň chcete střešní plášť zateplit. V tom případě je pro volbu tloušťky a typu tepelné izolace rozhodující míra tepelné náročnosti budovy nebo konstrukce, resp. tepelné ztráty přechodem konstrukcí, které chceme dosáhnout, jakož i případná konstrukční omezení, např. výšky prahů stávajících výstupních dveří na střechu, výšky atik a rozsah konstrukčních zásahů.
Druhý krok
Pokud jste si tedy už promysleli investiční záměr, t. j. zda chcete pouze sanovat hydroizolaci nebo zároveň zateplit střešní plášť, měl by jako druhý krok následovat průzkum konstrukce a již zmíněných okrajových podmínek. Tento průzkum je nejlepší zadat (stejně jako i všechny další aktivity) odborné firmě - vhodné je, pokud je nezávislá z hlediska průzkumu, návrhu a případně i dozoru.
Účelem průzkumu je zjistit skutečný stav vyhotovení střešního pláště. Poměrně často se ukáže, že skutečné provedení daného střešního pláště se liší oproti zachované projektové nebo stavební dokumentaci. Zjišťuje se rozsah stávajících poruch střešního pláště a jejich následků, jakož i okrajové podmínky - tepelně vlhkostní namáhání interiérů pod střešním pláštěm, kategorizace podle vnějších klimatických podmínek, stav souvrství pod krytinou, t. j. únosnost nebo soudržnost případných betonových potěrů a mazanin pro případné kotvení, degradace jednotlivých vrstev, soudržnost výskytu vrás a v neposlední řadě vlhkost jednotlivých relevantních vrstev skladby střešního pláště.
Projekt by neměl chybět
Na základě provedeného průzkumu lze potom potvrdit, nebo naopak modifikovat původní investiční záměr, např. zateplení tzv.. dvouplášťových odvětrávaných konstrukcí je třeba velmi dobře zvážit po odborné stránce a pak stanovit technologii opravy, sanace či rekonstrukce. V této fázi doporučujeme zpracovat alespoň minimalistický projekt, který určí základní princip rekonstrukce, ale především vyhodnotí a zpracuje konstrukční detaily. Tyto dvě skutečnosti se zúročí zejména při poptávkovém řízení, ale i při výkonu technického dozoru investora, který tak získá podklad pro kontrolu provedení ve shodě s nabídkou a projektovou dokumentací.
Při výběrovém řízení doporučuji přizvat odbornou pomoc, která vyloučí technicky nevhodné varianty. Praxe ukazuje, že téměř nevyhnutelné je zajistit při realizaci technický dozor investora.
Výběr variant
Asi nejdůležitější fází je v tomto případě projektová příprava určující způsob plánované sanace. Jaké jsou možnosti? Je jich opravdu poměrně hodně. Pokud máte tzv.. dvouplášťovou odvětrávanou střechu, musíte buď zapomenout na svůj úmysl zateplit ji, protože zateplení vrchního pláště a ponechání funkce odvětrávané vzduchové mezery pod ním většinou nebývá (kromě zcela výjimečných případů) účinné, nebo je potřeba přemýšlet o způsobu zateplení spodního pláště, tedy v prostoru odvětrávané vzduchové mezery, což však může být náročné z hlediska provádění, kontroly nebo investic. Je ale možné, že budete muset uvažovat o eliminaci funkce odvětrávané vzduchové mezery jejím zaslepením - ať už úplným, nebo částečným, a tedy o vytvoření uzavřené nebo tzv.. částečně provětrávané vzduchové mezery. V posledním případě je třeba vždy velmi důsledně provést tepelnětechnické posouzení (je nutné i v ostatních případech), které tuto možnost buď potvrdí, nebo vyvrátí. Jde totiž o tak výrazný zásah do původního konstrukčního řešení, že se s velkou pravděpodobností velmi změní tepelně-vlhkostní poměry v konstrukci, přičemž samozřejmě prvotním úsilím je nenadělat víc škody než užitku, pokud vzniknou případné kondenzační problémy.
Mnohem jednodušší situace vzniká při tzv.. jednoplášťové střešní konstrukci, t. j. bez odvětrávané vzduchové mezery a - předpokládejme - s klasickým pořadím vrstev. Tehdy je kromě stavu vlhkosti jednotlivých vrstev pláště, na jehož základě se rozhoduje např. o demontáži stávající tepelné izolace, důležitá zejména soudržnost, jednotlivých vrstev. Je podstatná tehdy, když budete volit natavované nebo lepené nebo samolepicí systémy celého souvrství. Rozumí se tím buď vrstva vodotěsné izolace, nebo systém tepelné izolace včetně vodotěsné, předem kašírované ve výrobně, případně bezprostředně na místě, např. samolepicími pásy nebo obecně povlaky. Pokud by se souvrství ukázalo jako málo soudržné, bude nutné demontovat ho až na podklad, který je soudržný, nebo přistoupit k mechanicky kotvenému systému sanace střešního pláště. V tomto případě je třeba mechanicky kotvit do dostatečně soudržných a únosných vrstev. Provede se tzv.. zkouška trhem, kterou obvykle uskutečňuje vybraný dodavatel předepsaných kotev. Podstatný je výpočet sání tlaku větru v souvislosti s výsledkem zkoušky trhem a množství kotev na jednotlivých oblastech zatížení střechy.
Zdálo by se, že mechanicky ukotvený systém sanace je s ohledem na možnou soudržnost souvrství při vztlaku větru bezpečnější s výjimkou zatížení tzv.. těžkými zátěžovými vrstvami, např. betonovou mazaninou, dlažbou na podložkách nebo násypem praného říčního kameniva. Systémy s těžkými zátěžovými vrstvami jsou však problematické z hlediska statiky a údržby. Proč tedy zmiňuji i ty dřív uvedené způsoby - natavované, samolepicí nebo lepené? Proto, protože podle mého názoru je v případě podkladu s dostatečnou soudržností možné je považovat za trvanlivější, a tedy z pohledu investora výhodnější. Jak se však zdá, na současném stupni materiálového vývoje jsou z hlediska trvanlivosti limitujícím faktorem spíše právě mechanické kotvy.
Volba tepelné izolace
Kromě uvedeného způsobu kotvení nebo zatížení sanačních systémů je druhou úlohou volba druhu tepelné izolace. V tomto případě si lze vybrat vylehčené silikátové (plynosilikát, pórobeton, plynobeton, laiporbeton, perlitbeton, polystyrénbeton) a jiné varianty směsí lehkého, poměrně nenasákavého plniva převážně s cementovým pojivem, anorganické minerální vláknité - především z minerálních nebo skelných vláken, pěnové minerální - především pěnové sklo, pěnové plasty, např. pěnový polystyren, pěnový polyuretan, pěnový polyisokyanurát a samozřejmě extrudovaný polysterén vhodný především na tzv.. obrácené střešní pláště pod některé zátěžové vrstvy.
Z uvedených možností se v současnosti nejčastěji používá pěnový polystyren a minerální vláknité tepelné izolace. Minerální vláknité izolace jsou vhodnější na méně stabilní a nerovné podklady, mají vyšší schopnost redistribuovat vodní páru, jsou objemově stabilní v čase. Jejich určitou nevýhodou i přes jejich, dnes již standardní hydrofobizační úpravě je přece jen vyšší nasákavost, která vyžaduje vyšší stupeň etapovosti a pozornosti při pokládce. Výhodou desek z pěnového polystyrénu je většinou nižší cena, nižší nasákavost a vyšší kompaktnost, umožňující použití např.. samolepících vrstev. Nevýhodou je tuhost desek v případě nestabilního a nerovného podkladu, nižší difuzní vodivost často vyžadující mikroventilační úpravy systému a v neposlední řadě nižší odolnost proti požáru. Pravda je, že zejména s ohledem na cenu a jednodušší zpracování se v současnosti při sanaci standardních plochých střech nad obytnými budovami více používá tepelná izolace z pěnového polystyrenu. Oba nejčastěji používané zmiňované typy tepelné izolace lze použít i ve variantě tzv.. spádových klínů, t. j. předem nařezaných desek ve spádu, které mohou sloužit i na nové spádování stávajícího střešního pláště. Výhodné je to u konstrukcí s méně složitou geometrií.
Vodotěsné izolace
V souvislosti s vodotěsnou izolací se nebudu zabývat stěrkovými, nátěrovými nebo stříkanými systémy. Mluvím o systémech, protože mohou být použity i s výstužnými prvky. Nebudu se jimi zabývat, ačkoli nemohu říci, že jsou nevhodné, pouze je považuji za náročnější z hlediska udržení technologie, technologické kázně, ale také z hlediska možnosti případného výkonu technického dozoru. Právě proto je já osobně ne zcela doporučuji, i když připouštím, že někdo je může v určité situaci považovat za vhodné, pravděpodobně pro jejich bezešvou aplikaci.
Zůstávají tedy pouze tzv.. povlakové izolace, které se vyrábějí průmyslově ve formě pásů nebo tzv.. fólií, obvykle v rolích. Asi všichni znáte klasické asfaltové lepenky. Tento název, který používá veřejnost, je však mírně zavádějící, protože ve skutečnosti jde o tzv.. těžké asfaltové pásy. Vysvětlovat názvosloví však není v tomto případě naším cílem. To, co si většina veřejnosti představuje pod pojmem asfaltový pás nebo asfaltová lepenka, je většinou výrobek z oxidovaného asfaltu. Tyto materiály mnoho let poměrně dobře sloužily, pokud byly dobře zpracovány, ale měly i své nedostatky. Mezi ně patřila zejména malá průtažnost, která se později projevovala prasklinami v neodborně řešených detailech. A opět cosi nechávám stranou. V tomto případě jsou to případné chyby, příčinou jejich vzniku byla nedostatečná údržba nebo nedodržení technologických postupů při jejich výrobě.
Vývoj dále směřoval k tzv.. modifikovaným asfaltovým pásům; nejdříve to byly pásy typu APP, později SBS. Oba typy se vyznačují zvýšenou průtažností. APP (ataktický polypropylen) se vyznačuje převládající plastickou deformací, SBS zase (styrénbutadiénstyrén) elastickou deformací. V našich podmínkách s nižšími zápornými i kladnými teplotami vnějšího klimatu je nejvhodnější zejména modifikace typu SBS.
Druhou variantou povlakových krytin jsou syntetické fólie. S rozvojem chemického průmyslu se objevila celá řada variant chemického složení syntetických fólií. Na plochých střechách jsou v současnosti nejrozšířenější fólie typu PVC-P, v minulosti známé jako mPVC. Tyto fólie může kvalifikovaný personál poměrně dobře zpracovat a jsou nejlevnější. U levnějších typů se však mohou objevit problémy se stabilitou při expozici UV záření, ale obecně jsou poměrně vyhovující. Zdá se, že vyšším vývojovým stupněm, kterému lze předpovídat poměrně značné rozšíření, jsou polyolefinické fólie; na střešní pláště se většinou používají fólie s označením TPO (termoplastický polyolefin) nebo FPO (flexibilní polyolefin). Tyto materiály jsou stálejší, neobsahují změkčovadla, mají větší stabilitu v souvislosti s působením UV záření, ale dají se méně snadno zpracovat a jsou dražší. Nesmíme zapomínat ani na výrobky typu ECB (etylen co-polymerbitumen), které také mají své místo na trhu, nebo OCB (olefin co-polymerbitumen), což je jiné vývojové stadium s velmi přibližně podobným principem. Pryžové fólie typu EPDM (etylenpropylendienmonomer) se na bytových objektech vyskytují poměrně zřídka. Zbytek raději kvůli přehlednosti neuvádím.
Pro i proti
Obecně lze konstatovat, že obě varianty - ať už těžké asfaltové pásy (v našich podmínkách nejčastěji modifikované pásy SBS), nebo syntetické fólie (zejména PVC-P, TPO a FPO) - mají poměrně vyvážené klady i zápory a jsou použitelné. Výhodou syntetických fólií je především jejich hmotnost, jednodušší transport, u některých typů i lepší difuzní vlastnosti. Nevýhodou jsou omezené varianty ukotvení k podkladu. Pomineme-li zatěžkávací vrstvy, většinou jde o mechanické kotvení. Existuje i varianta s lepenými fóliemi, která však v našich podmínkách není příliš rozšířená. Varianta mechanicky kotvených syntetických fólií, kterou charakterizuje převládající deformace, kromě EPDM, a nízká hmotnost, přináší určité riziko, že v případě větrného počasí vzniká tzv.. balónový efekt a následně se vytvářejí vlny na střešním plášti, které mohou být nebezpečné při údržbě nebo mohou i bránit odtékání srážkové vody.
Naopak nevýhodou asfaltových pásů je vyšší plošná hmotnost a jejich více komplikovaný transport. Ze statického hlediska však rozdíl 2,5 až 3,5 kg/m2 zřejmě nehraje až takovou roli. Výhodou asfaltových pásů typu SBS je elasticita a širší možnosti při zpracování; týká se to jak způsobů kotvení k podkladu (natavování, lepení, samolepicí úpravy), tak i podmínek při zpracování. Navíc, jelikož existuje velké množství firem schopných pracovat s těmito pásy, zvyšuje se možnost výběru.
