Jaká je historie podlah?
První čeho se při vstupu do místnosti dotkneme, je právě podlaha. Je to jediný pevný prvek o který se stále opíráme, proto na něj klademe požadavky, jako jsou například: pevnost, odolnost, zvuková a tepelná izolace, hygienická nezávadnost. Také klademe důraz na její estetickou stránku a na její životnost. Vzhled podlahy přispívá k celkové harmonii interiéru v domě.
Historie podlah
K nejstarším materiálům používaných na podlahy je hlína. Z hlíny plácali lidé své stavby odedávna – nejen sumerské zikkuraty, ale třeba i francouzské zámky na Loiře, o našich lidových stavbách ani nemluvě. Ekologická a energetická hlediska v poslední době inspirují nejrůznější návraty ke kořenům.
U našich lidových staveb máme dochovány podlahy z konce 18. století, z první poloviny 19. století a z doby poměrně nedávné. Jsou z dusané hlíny nebo se také velmi často používala hliněná mazanina. Vyrovnaný povrch byl pokryt vrstvou mazlavé hlíny, která byla v místě stavby snadno dostupná. Promíchávala se s plevami a řezankou a ještě ve vlhkém stavu se uhladila. Keltové na udusanou hlínu dávali ještě písek a jíl. K přednostem nepálené hlíny patří zejména energetické úspory a úspory za dopravu materiálu, odpadá vypalování v pecích a obvykle se staví ze surovin, které se nacházejí v blízkém okolí stavby. Díky schopnosti hlíny absorbovat a odpařovat vodu se interiéry vyznačují velmi příznivými mikroklimatickými podmínkami, které ocení zejména lidé s chorobami dýchacího ústrojí. Nevýhodou hliněných podlah je to, že musí být dobře chráněny před vodou a nejsou příliš hygienické.
Dusaná hlína nebo mazanina se často používala také na půdách starších nebo skromnějších staveb. Tady silná vrstva hlíny na dřevěném záklopu tvořila nášlapnou vrstvu s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi a také chránila tehdy často dřevěné stropy proti požáru, což bylo důležité zejména při užití spalné krytiny. Později byla nejvíce namáhaná místa zpevňována dlažbou z plochých kamenů, protože taková podlaha byla studená, často ji pokrývala v obytných místnostech vrstva slámy, chvojí, později hadrové nebo kožešinové koberce. Udusané hliněné podlahy a hliněné mazaniny přetrvaly dodnes v mlatech, stodolách, sklepích a často na půdách.
U movitějších staveb se používala kamenná dlažba, od pozdního středověku díky rozvoji cihelen známe dlažby z cihel kladených do hliněné mazaniny nebo vápenné malty. V hospodářských částech starších domů jsou běžné podlahy z kladených cihel. Cihly později nahradily pálené dlaždice čtvercové nebo šestihranné. Dodnes je můžeme vidět na půdách starších městských obytných domů, škol, far apod.
V druhé polovině 19. století díky rozšíření cementu nastává období nepálených dlaždic vyráběných v cementárnách. Ty byly opatřeny hlazeným povrchem často barveným, pokládaly se téměř výhradně do vápenné malty.
Po vynálezu mlýnského kola a následném vzniku dřevařských pil se budují také podlahy dřevěné vytvořené z prken položených na sraz. Do inertního násypu se pokládaly polštáře, na ně příčně tesařsky provedená hrubá podlaha z nehoblovaných prken a pak hladká podlaha z prken hoblovaných.
Dnešní palubkové podlahy jsou zhotoveny na tomtéž principu, ale z prken spojovaných na pero a drážku. Později se setkáváme s podlahou vlysovou, parketovou, z velkoplošných lamel atd.
Dnes jsou časté podlahy z keramických dlažeb, potěry a mazaniny na cementové nebo sádrové či jiné bázi, podlahy s textilní nebo povlakovou krytinou apod.
Zdroj: Supellex - dřevěné podlahy, laminátové plovoucí podlahy, PVC podlahy
Autor: Lenka Kostková
