Jak na sádrokartonové a sádrovláknité podlahy?
Suché podlahy mohou být z dřevoštěpkových nebo z cementotřískových desek, u kterých však pro jejich obsah dřevní hmoty může nastat riziko objemových změn, nebo z objemově stálých a snadněji zpracovatelných sádrokartonových či sádrovláknitých materiálů. A právě sádrokartonovým a sádrovláknitými podlahám bychom se rádi věnovali v tomto článku.
Typickou ukázkou využití suchých procesů při realizaci podlah jsou rekonstrukce. Při starších objektech se často setkáváme se dřevěným trámovým stropem a pokud projekt statiky kvůli ztužení vysloveně nepředepíše železobetonovou desku, obvykle se snaha minimalizovat dodatečné zatížení budovy promítne i do výběru podlahy. Pokud by se potěry realizovaly klasickým mokrým procesem, do objektu by se zbytečně zabudovávala vlhkost, realizace by byla zbytečně pracná a zvýšila by se hmotnost konstrukce. Sádrokartonové a sádrovláknité podlahy tvoří obvykle desky o rozměrech 600 x 2 000 mm a hmotností asi 25,5 kg/m3.
Podklad je základ
Je nezbytné si uvědomit, že suchá podlaha, nebo možná výstižněji podpodlaha (z německého Trockenunterboden) neslouží jako nosná konstrukce, ale pouze jako roznášecí (vyrovnávací) vrstva pod nášlapnou vrstvu, a proto musí být podklad dostatečně únosný. Pokud má podkladní vrstva požadovanou rovinnost, mohou se klást desky přímo na separační polyetylenovou fólii, nebo standardně na krokovou izolační vrstvu z polystyrenu nebo z minerální vlny, která má lepší akustické vlastnosti. Fólie se používá při betonových stropech, aby se zabránilo pronikání zbytkové vlhkosti do suché podlahy, naopak při dřevěných stropech se nesmí použít, aby konstrukce mohla dýchat a dřevo nehnilo. Prodyšná by měla být samozřejmě i nášlapná vrstva.
Ukládání bez vyrovnání je většinou možné pouze při novostavbě, protože při rekonstrukci je podkladová vrstva málokdy dostatečně rovná. Tehdy je třeba, aby se vyrovnala suchým podsypem, který se například při dřevěném záklopu realizuje na prodyšnou fólii nebo papírovou lepenku. Suchou podlahu s podsypem lze použít i při podlahovém vytápění, ale okolí trubek je třeba vyplnit vláknitou izolací a výška podsypu nad trubkou musí být minimálně 10 mm. Práce s podsypem vyžaduje jistou zručnost, je potřeba se vyhnout například nakupení podsypu uprostřed místnosti a jeho následnému roztahování. Jednodušší je rozvozit ho po celé místnosti a pak vyrovnat. Při stahování latí se postupuje vždy ve směru ven z místnosti. Po vyrovnaném podsypu se nedoporučuje chodit. Pokud při vyrovnávání třeba dosáhne tloušťky větší než 100 mm, musí se po deseti centimetrech tloušťky položit obyčejná sádrokartonová deska a teprve pak se může pokračovat v sypání další vrstvy.
Realizace plovoucí podlahy
Při kladení další vrstvy podlahy existuje několik možností. U plovoucí podlahy je třeba po obvodu místnosti lepit okrajové pásky z minerální vlny o tloušťce 10 mm, aby se zamezilo přenosu krokovévého hluku do svislých konstrukcí. Důležitá je také volba správného typu podlahových desek. Ve standardních obytných místnostech lze použít sádrokartonová podlaha, protože její plošná zatížitelnost je 1,5 - 3,5 kN/m2. Pokud se však podlaha realizuje v kancelářích, kde se jako nášlapná vrstva použije tenkovrstvé PVC a nábytek bude na kolečkách, musí se podlaha celoplošně přestěrkovat pro tento účel určenou stěrkou s tloušťkou nejméně 2 mm. Pokud se vyžaduje vyšší pevnost, je vhodné použít sádrovláknité desky.
Pokud prostory nebudou dlouhodobě zatíženy vlhkostí (např. bytové koupelny), stačí nanést na podlahu kaučukový izolační nátěr. Pokud se však předpokládá vyšší nebo dlouhotrvající vlhkost, je vhodné použít cementové desky. Nejde však o cementotřískové desky, které mohou podléhat objemovým změnám a jsou hůře zpracovatelné, ale o cementové desky nové generace bez dřevní hmoty, s nimiž se navzdory jejich pevnosti pracuje jako se sádrokartonem.
Nejrychlejší montáž se dosáhne při použití sendvičových desek, které sestávají ze tří továrensky slepených sádrokartonových desek tloušťky 8 mm, s nalepenou polystyrenovou nebo minerální izolací s různou tloušťkou a které jsou po obvodu vybaveny perem a drážkou. Dostupné jsou samozřejmě i desky s perodrážkou bez izolace. Pro lepení styků se používá speciální lepidlo, které se musí nanést v dostatečné tloušťce. Při kladení podlahy na suchý podsyp se postupuje opačně než u sypaného, tedy od dveří směrem do místnosti. Zhotovení sendvičové podlahy klade na realizaci podkladu zvýšené nároky, protože při něm již není možná dodatečná korekce nerovností.
Tradiční postup při realizaci podlahy je pracnější a časově náročnější. Taková podlaha sestává ze dvou vrstev sádrokartonu nebo sádrovlákna, zpravidla o tloušťce 12,5 mm, které se slepí přímo na stavbě. Na suchý podsyp se začne směrem od dveří klást polystyren, ne však najednou po celé ploše místnosti, ale vždy jen tak, aby vznikl dostatečný manipulační prostor. Hned se ukládá první vrstva desek, čímž se získá pochůzný povrch. Desky se kladou na křížovou vazbu nasucho, vzájemně se ve stycích nelepí. Po položení celé místnosti se pokračuje druhou vrstvou, která musí být oproti první vrstvě položená na vazbu a to v obou směrech. Vrchní desky se na spodní lepí tmelem nebo lepidlem, které umožňuje pomocí tloušťky jeho vrstvy vyrovnat případné drobné nerovnosti (proto je tento typ oblíbený i mezi zpracovateli s menší praxí) a následně se kotví i mechanicky. Mechanické spojování vrstev se při sádrokartonových deskách dělá sponkováním, u sádrovláknitých desek pomocí šroubů. Pokud se kladou sendvičové dílce bez podsypu, začíná se s kladením v levém rohu místnosti naproti dveřím, při styku se stěnou, respektive obvodovým dilatačním pásem se nejdříve odstraní pero.
Při použití cementových desek je postup prací podobný jako v předchozích případech. Důležité je však použití originálních prvků, které jsou schopny odolat i permanentní vlhkosti, jako například speciální montážní lepidla, tmely a nerezové šrouby.
I mistr tesař se utne
Většina chyb při provádění vzniká pro nedostatečném nastudování montážních postupů nebo svévolném zaměnění komponentů. Množství chyb se lze vyhnout jednoduchým přečtením návodu či technického listu. Jsou však místa, kde je pravděpodobnost chyby vyšší. Je proto důležité, aby se skladba podlahy správně navrhla už v projektu. Jinak se může snadno stát, že se při realizaci vynechá například parozábrana, nebo se použije neprodyšná fólie na dřevěný podklad. Někdy se podceňuje úloha obvodových dilatačních pásků, což může poškodit akustiku celého objektu, nebo alespoň se nezískají vlastnosti uváděné v technických listech. Při jakýchkoliv pochybnostech je určitě nejvhodnější kontaktovat výrobce stavebního systému.
Zdroj: Supellex - dřevěné podlahy, laminátové plovoucí podlahy, PVC podlahy
Autor: Lenka Kostková
