Jaké radosti i starosti přináší soužití dítěte a kočky?
Snad nejvíce diskutovaným tématem, pokud se vzpomene dítě a kočka v jedné domácnosti, je alergie.
V každém případě, podle posledních výzkumů se ukazuje, že soužití dítěte a dvou nebo více zvířat výrazně snižuje riziko vzniku alergie. Jedno zvíře nemá na to výrazný vliv, dvě a více ano. Na téma alergie má každý asi dost vyhraněný názor podle vlastních zkušeností. Většinou jsou takové, že většina lidí co kočku (a ne jednu) má, k tomu jedno až dvě děti a žádné z těchto dětí alergiky není. Netvrdíme ale, že se z toho dá usuzovat, že kočky alergie nezpůsobují. Dalo by se říct, že dopředu se bát alergie a zbavovat se kočky jen proto, že by dítě mohlo být na ni alergické je asi takové opatření, jako kdybyste dítěti nedovolili jízdu na kole, protože si při tom může rozbít hlavu. Pokud se u dítěte alergie projeví, nechte si potvrdit, že se jedná skutečně o alergii na srst, případně na kočku (na látky obsažené ve slinách koček). Velmi častá praxe je bohužel taková, že po objevení se alergie (jakékoliv) dostanete od alergologa ultimátum: "Buď půjde kočka z domu, nebo nemohu vaše dítě léčit!" Většinou to svědčí o nepříliš vysoké odbornosti daného lékaře.
Další hrozbou, před kterou byste jako zodpovědný rodič měli své dítě ochránit, je vzteklina. U psů je očkování proti vzteklině dané zákonem, u koček, bohužel, ne. Uvědomělý majitel by měl svou kočku jednou ročně nechat očkovat proti tomuto onemocnění. Zároveň naučte vaše děti, že hladit kočky (a zvířata obecně), které neznáte (případně nemáte svolení od majitele), není vhodné. Vzteklinou se můžete od kočky nakazit, pouze pokud je kočka infikovaná a kousne vás, takže netřeba hned dělat paniku, jakmile vaše dítě položí ručku na neznámou kočku.
Když jsme u očkování. Kromě vztekliny je vhodné nechat svoji kočku každý rok přeočkovat i proti tzv. kočičím chorobám (kaliciviru a panleukopenii). Opět se to týká i bytových koček. Kočka s chřipkou, prskající kolem sebe hleny rozhodně není vhodný parťákem pro děťátko. Mělo by se říci, že kočičí nemoci na člověka přenosné nejsou.
Je snad samozřejmé, že není vhodné, aby kočka ochutnávala jídlo připravené pro dítě a že by měla mít samostatné misky. Přirozená mikroflóra kočičí tlamičky není pro člověka vhodná a pro děťátko se špatnou imunitou už vůbec ne. Co se týče obavy, že by kočka mohla dítě zalehnout, 95% koček nemá rádo vetřelce na svém území, takže kočce trvá hodnou chvíli (často se to počítá i na měsíce), než dítě přijme za "své". Do té doby se mu raději vyhýbá. Kromě toho je pro kočky velmi nepříjemný dětský pláč, některé kočky se před ním ukrývají pod postel. Jsou kočky (hlavně koťata), které se k vašemu miminku přijdou přitulit hned, a i když většinou okupují jen nožky, třeba v prvních měsících se musí skutečně dávat pozor a na noc kočku raději vyhnat z ložnice. Ve věku kolem 6. měsíců je však již děťátko dost silné na to, aby se zpod milující kočky vymanilo samo.
Na závěr by se mělo zmínit ještě pár zkušeností, které neberte ale jako závazné.
Ať se snažíte jakkoli, nastanou situace, kterým nezabráníte.
Pár kočičích granulí v puse dítěte nezabije.
Dítě také přežije láskyplné oblíznutí drsným kočičím jazýčkem přímo po tvářičce.
Občasné jemné kousnutí, když malá ručička nechce a nechce pustit ocas, berte jako výchovný prostředek, kterým kočka dává najevo, kde jsou hranice a kterými si ona upravuje svůj vztah s dítětem. Při takových "hrách" většina dospělých koček neútočí, zvířata vždy nějak vycítí, že tito malí lidé jsou nějací jiní a třeba jim odpustit více než dospělákům a netrestají je. Spíše se snaží stáhnout do bezpečí. Spontánnější, a tím pádem nebezpečnější, jsou v tomto ohledu koťata, která reagují stejně jako děti - rychle a bez rozmýšlení. Dítě však o to rychleji pochopí, že takto si s kočkou hrát nemůže. Pár škrábanců na ručičce se rychle zahojí a dítě se naučí se zvířátkem vycházet.
A věřte, že vztah mezi malým, 2 - 3 ročním dítětem a kočkou už umí být krásný a plný něžností, o který by bylo škoda vaše děťátko ochudit kvůli nepodloženým informacím a obavám.
