Zvyky v Indonésii
V Indonésii se setkáte s úplně jinými každodenními zvyky a návyky místních, které jsou zcela odlišné od těch Evropských.
Kouření cigaret:
V Indonésii je kouření z ekonomických důvodů podporováno a velmi rozšířené. Místní lidé mají v oblibě hlavně hřebíčkové cigarety, kterým se říká kretek. Tyto cigarety se prodívají v krabičkách po dvanácti kusech. Jediná krabička cigaret stojí tolik co kilo rýže. Kouření je v Indonésii symbolem mužství, a proto zde většina mužů kouří. Podle indonéské statistiky kouří v této zemi cca 60% mužů a 20% žen.
Při návštěvě Indonésie se vám bude zdát, že tam kouří všichni. Kouření v této zemi není vůbec omezováno. Zakouřit si můžete prakticky kdekoliv. Dokonce i ve zdravotnických zařízeních a volné přírodě, která je plná suchého dřeva. V kouření jsou v Indonésii bezohlední. Zákaz kouření dodržují jen v autobusech vyšší kategorie, v letadlech a na letištích, tam jsou vyhrazeny prostory pro kuřáky. Někteří místní lidé za cigarety utratí i polovinu svého příjmu. V Indonésii vám to bude připadat tak, jako by byly v rodinném rozpočtu na prvním místě cigarety, potom jídlo, bydlení a nakonec děti.
Jídlo:
V Indonésii jídlo přímo milují. Jídlo je v této zemi součástí každé oslavy, společenské akce i jednání. Pokud Indonésané jí, tak je to pro ně omluva skoro na všechno, hlavně pro jejich nedochvilnost. Místní lidé si sice dávají malé porce, ale zato jedí skoro pořád. V čase pojídají mezi jídly různé snacky. Pokud pojedete autobusem vyšší třídy, je běžné, že je započtena i řádná večeře. Pokud to tak není, udělá se přestávka na jídlo.
Večer po setmění jsou hlavní ulice Indonésie lemovány stánky s občerstvením a všechny jsou celkem dost obsazeny. Indonésané nesedí při jídlech na židlích. V mnoha restauracích a jídelnách je jen koberec a při jídle sedí místní lidé na zemi. Tradiční způsob hodování je v Indonésii, tak že se rýže s omáčkou jí s rukama. V některých jídelnách a restauracích se tento způsob jezení stále dodržuje. Dodržuje se také v indonéských fast foodových restauracích, kde se většinou servíruje smažené kuře s rýží. Někdy se rukama jí i při slavnostních příležitostech.
Jako příbor používá lžíce a vidlička. Lžíce se drží v pravé ruce, vidlička v levé. Do úst se strká pouze lžíce. Jí se pouze z malých hlubokých talířů, mělké i Indonésii neuvidíte. Jako talíř se může použít i list banánovníku. V každém stánku, jídelně či restauraci, kterou navštívíte, vám jakékoliv jídlo zabalí na požádání s sebou. Místní lidé jsou mistři nad mistry v balení jídla pro přepravu nebo přenášení, zabalí cokoliv včetně tekutin a polévek a přitom nepoužívají žádné nádoby, jen papír a igelit. Klobouk dolů :-).
Zouvání se:
Na venkově uvidíte místní lidi většinou naboso-je to tradiční indonéský zvyk. V dnešní době je ale tento způsob chození velice nepraktický a tak se staly národní obuví gumové pantofle. U nás známé pod názvem vietnamky. V těchto „botách“ se chodí všude, kromě úřadů, na oficiálních příležitostech a na univerzitách. I v dnešní době se obuv v Indonésii odkládá alespoň před vstupem do domů, někdy i před vstupem do veřejné umývárny a na veřejné wc, což může být pro Evropana nemilé a nepříjemné.
Záchody a koupelny:
Indonéské záchody a koupelny jsou zcela jiné, než ty evropské. Je to vlastně vykachlíčkovaná místnost s vodovodem, který trčí zhruba metr nad zemí. Pod vodovodem může být vestavěná vana o rozměrech cca 50 x 50 cm a hloubce cca 80 cm se špuntíkem u země. Vana se užíváte tak, že ucpete odtok a naplníte jí vodou. Vodu si potom nabíráte umělohmotnou naběračkou, která má zhruba objem jeden litr a poléváte se. Při tom stojíte vedle vany. Voda z koupelny odtéká odtokovým otvorem v rohu místnosti.
Počítejte s tím, že v Indonésii je běžně jen studená voda, teplá voda je drahá a tak je k dispozici jen v luxusních hotelech a v nových moderních bytových komplexech. Záchody jsou úšlapkové a jsou umístěny povětšinou v koupelně. Pokud je wc odděleno, je v místnůstce se záchodem také vodovod. Pozor! Záchody nejsou splachovací, splachují se naběračkou vodou z vodovodu. Fungující splachovací záchody jsou opět jen v luxusnějších zařízeních. Ovšem v mnoha koupelnách záchody nejsou, zde se močí přímo na zem a potom se podlaha spláchne vodou.
S umyvadly se setkáte v Indonésii jen v restauracích. Jsou určena jen k umývání rukou před a po jídle. Pokud si zaplatíte hotel s koupelnou v evropském stylu, počítejte s cenou o moc vyšší než za zhruba stejné ubytování ale ve stylu Indonésie. Určitě počítejte s tím, že i v hotelové koupelně nebudete mít umyvadlo. Ve většině případů je v koupelně jen splachovací wc, vodovod s teplou vodou a sprcha. Občas bývá i vana.
Časné vstávání:
Protože se musí muslimové brzy ráno modlit – kolem šesté ráno, tak se v Indonésii vstává již v pět hodin. Tímto časným vstáváním se Indonésané zařadili k národům, které vstávají nejčasněji na světě. Většina místních lidí nemůže pochopit turisty, kteří nemusí vstávat do práce nebo do školy a prospí celé dopoledne.
Oblíbený koníček Indonésanů: Televize. Ve většině případů milují Indonésané se koukat na televizi. Ty jsou umístěny všude. Na letištích, v restauracích, autobusech, v čekárnách zdravotních zařízení, jídelnách apod.
Televizory jsou běžnou výbavou domácnosti a jedou téměř nonstop. Pokud jsou některé oblasti bez televizního signálu, jsou v domácnostech DVD přehrávače. Této televizní vášně samozřejmě využívají i indonéské televizní společnosti, které své programy prokládají reklamami všeho druhu. V televizi bývá často program například deset minut dlouhý, který je proložený pěti minutami reklamami. Ale to není nic, co bychom neznali :-).
Sezení na zemi:
V Indonésii se většinou sedí na zemi v tureckém sedu. Tento sed je v místních obyvatelích pevně zakořeněn, a tak ještě pořád nepřijali židle. Ani na veřejných prostranstvích nenajdete lavičku nebo jen sporadicky. Ale nemusíte se stydět a klidně si sedněte kdykoliv na zem. Židle jsou v této zemi k dispozici jen na oficiálních místech, jako jsou letiště, školy, zdravotní zařízení či nádraží aj.
Motorky a pěší chůze:
Indonésané mají k pěší chůzi velice negativní vztah. Zdůvodňují to tím, že je příliš vedro:-). Proto jezdí na motorce. Provoz motorky v Indonésii je relativně levný. Motorku vlastní skoro každá domácnost a někdy i více motorek než jen jednu. Skoro každý student, který nežije v domě svých rodičů vlastní motorku také. Je až nepochopitelné kam všude s motorkou jezdí a jak. Proč by měli popojít kousek do jiného obchodu, když se i těch pár metrů dá na té motorce dojet aj.
Motorkám se v Indonésii vše přizpůsobuje – tržiště, nádraží, školy aj. Vlastně i chodníky zanikají a mění se na parkoviště pro motorky nebo se na nich zřizují stánky pro motorkáře. Protože v Indonésii se vlastně pěšky moc nechodí, tak se ani v dopravním provozu nebere na chodce ohled. Motorka má všude přednost.
Autor: Martina Dvořáková
