Jak reagujeme na problémy?
Je dobré, pokud budete vědět trochu teorie, jak lidé reagují na problémy. Je to univerzální schéma. Hodí se Vám to ovládat z několika důvodů - jmenujme alespoň:
V případě závažného problému víte, že některé reakce jsou lidské, přirozené a zákonité. Je to schéma.
V případě menšího problému víte, že budou následovat podobné reakce, i když v menší intenzitě.
Umíte předvídat, jak budete vy, nebo někdo z Vašich známých reagovat na problém, který ještě jen začíná vznikat.
Pokud problém vznikl, musíte sebe i jiné nechat projít celým procesem.
Takže čím vážnější problém nastane, tím hlubší je obvykle reakce člověka a tím snadněji se dá rozlišit jeho pět fází.
Pět fází reakce na problém
Po objevení problému, překážky, obtíží následují tyto reakce:
Tyto fáze jsou výrazné v případech, kdy jde o události jako závažná nemoc, úmrtí v rodině, dopravní nehoda, znásilnění, povodeň a podobné. Tyto fáze pozorují i ti, kteří se starají o smrtelně nemocné pacienty. Při drobných potížích tento proces běží rychleji a méně nápadně.
Podobný průběh reakcí na problémy možná znáte z firemního a manažerského prostředí pod názvem křivka smutku. Popisuje obvyklé fáze, jakými člověk prochází v případě, že vznikne vážná pracovní změna.
Například Vás trvale přeřadí na horší placenou práci. Zřejmě ve Vás vzplane hněv. Ten přeroste do smutku a rychle následuje apatie. No brzy přijdou obavy. Co když mě vykopnout úplně? Dělal jsem naplno? Následuje rozhodnutí: začnu se více snažit. Získáte si informace, abyste se ujistili, že to rozhodnutí je dobré a dáte si pevný závazek, že to tak uděláte. A začnete jednat.
Tolik firemní svět. Vraťme se k reakci na existenční problémy tak, jak ji uvádí první křivka. Podle mě je pro praktický život typičtější.
Začněme nejprve příkladem s banálním problémem. Například kabelová televize, kdy je její pravidelným zvykem, že podraží. Reakce lze proběhne za pár sekund a dá se vyjádřit větami: "Zas zdražili? To není možné! To je svinstvo. Jak si mohou dovolit stále zvyšovat ceny? Já už to nezvládám, stále ode mne někdo něco chce, takový život je k ničemu. Ale co už. Musím to jít zaplatit. Pokud ještě jednou zdraží, tak tu službu odhlásím. "
Hlubší a déle se projeví tyto fáze při vážných životních problémech. Ať už o nich víte, nebo nevíte, chcete, nebo nechcete, prožijete je. Dokonce je přežít musíte, potřebujete. Například Vám oznámí, že trpíte nevyléčitelnou, smrtelnou chorobou. Tady to popíši podrobněji a v bodech.
- Popření: To není možné! Určitě to bude jen špatná diagnóza. Zkusím se dát vyšetřit ještě jednou, nebo u jiného lékaře. No ukáže se, že diagnóza je opravdu vážná. Následuje:
- Hněv: Proč já? Je to nespravedlivé! Strýc kouřil a pil celý život a nic. Nechci, nesouhlasím s tím. Zlost se popisuje těžko. No hněv sám dlouho nevydrží, takže tato fáze rychle prorůstá do hledání viníka:
- Obviňování: Kdo za to může? Zdravotnictví? Genetika? Proč mě lékař neupozornil dříve, že nevhodná strava, kouření a celkově špatný životní styl OPRAVDU mohou způsobit rakovinu i u mě? Viník by se hodil, aby bylo možné naplánovat trest, nebo jít trucovat. Ti sviňáci ve vládě za to mohou, že dovolí prodávat cigarety. A auta, že zamořují vzduch. A to hnusné slunce, že posílá UV záření a spaluje nám naši citlivou pleť. A firmy, co přidávají do jídla kdejaké chemikálie na dochucení, dobarvení, trvanlivost… Bohužel, ať už viníka člověk najde, nebo ne, samotný problém to neovlivní. Postupně se tedy zlost začne přetavovat do rozčarování a smutku. Následuje:
- Deprese - období litování se. Hněv se už vytratil, viníci jsou již zbyteční. I tak to na věci nic nezmění. Člověk je zklamán, cítí se podvedený. Co už? Je konec. Vše je ztraceno. Už nemá smysl snažit se. Tak už jsme dojeli… V této fázi člověk může setrvat nějaký čas. Pár hodin, dnů deprese je v pořádku. Normálně by však deprese měla maximálně za pár týdnů postupně začít doznívat a měla by přerůstat do vyrovnání se s tím, co se stalo. Smutek a rozladění by se měli začít vytrácet, aby je nahradila další fáze:
- Usmíření, akceptace. Stalo se, je to tak. Mám rakovinu. Je to bolestné zjištění, nechtěl jsem to, ale tak se věci mají. A brzy se asi začnou vynořovat první konstruktivní myšlenky:
Co dále? Pokud mi zbývá jen několik měsíců života, nějak bych se měl na to zařídit. Využít čas. Bojovat. Ještě něco zažít, dokud se dá.
Toto je normální průběh reakce na vážnou životní událost.
