Desatero zelené architektury
Zásady architektury, která nenarušuje prostředí, není třeba brát jako Boží přikázání, normalizaci architektury nesvědčí. Zkusme se zamyslet nad tím, jak naše domy ovlivňují životní prostředí. Jsou s ním v souladu nebo ho poškozují? Poznání zásad "zelené architektury" by nám mělo pomoci stavět lépe ...
Co je to zelená architektura?
Názory i názvy se různí a mění - dnes je populární udržitelná architektura, hovoří se o ekologické stopě. Prosadil se i termín architektura přátelská k prostředí, který naznačuje vztah architektury a životního prostředí (dříve používaný překlad anglického environment-friendly se však dnes v legislativě EU překládá už jen slovem ekologický). Biokompatibilní architektura zase dává do popředí vztah architektury a člověka, ale setkáváme se i s holistickým přístupem, a na druhé straně také s důrazem na dílčí problémy, například na energetickou úspornost architektury, redukci emisí CO2 či využití solární energie. Jak tedy vnímat zelenou architekturu? Všechny uvedené přístupy mají něco do sebe - jednotícím prvkem však je, že jde o architekturu, která zohledňuje prostředí. Ať už fyzické (přírodu, klima, existující zástavbu), nebo historické, kulturní atd.. A v neposlední řadě i sociální a ekonomické. Zelená architektura bere v úvahu i urbanistický kontext - od něj, od rozmístění funkcí a od řešení dopravy závisí podstatná část vlivů našich aktivit na prostředí.
1. Zelený urbanismus
Bydlení v samostatně stojícím rodinném domě a útěk z města blíže k přírodě je ideál, po kterém mnozí toužíme. Ale díky tomu nám na okraji měst namísto rekreačního a zemědělského zázemí vzniká amorfní sídelní kaše s dopravním systémem postaveným na každodenní docházce do centra osobním autem. A ten systém kolabuje. Řešení je několik. V první řadě je třeba zatraktivnit prostředí měst, abychom z nich nemuseli utíkat. Doplnit zeleň, bydlení v bytových domech kvalitativně přiblížit individuální výstavbě, nabídnout bydlení v rodinných domech v kompaktní struktuře, zlidštění prostředí tlumením dopravy, nabídnout sociální kvality. Těm, co dají přednost předměstím či venkově, třeba nabídnout efektivnější formy zástavby, větší kompaktnost sídel, ve kterých se zachová pěší dostupnost pravidelně potřebných služeb, dostupnou hromadnou dopravu k centrům osídlení (a popřípadě omezení každodenní docházky do práce - "teleworking" je již reálnou alternativou). V urbanistické struktuře bychom měli myslet i na to, že domy v budoucnosti mají více využívat sluneční energii, neměly by si tedy navzájem zbytečně stínit.
2. Vztah k přírodě, vliv klimatu
Reakce architektury na přírodu může být prvoplánová: stavba příliš není, nechá ve svém okolí na pohled nedotčenou zeleň, namísto asfaltu a betonu budou vodopropustné zpevněné plochy.Méně nápadné jsou úvahy o tom, zda v dané lokalitě z hlediska ochrany přírody vůbec stavět. A pokud ano, jak minimalizovat rušení okolí během výstavby, během provozu budovy i po jejím ukončení (říkáme tomu management životního cyklu). Architektura z hlediska klimatu - to není jen ochrana před nepříznivými vlivy, ale například i využijte sluneční energie. Architektura reaguje na klima svou otevřeností či uzavřeností, podle klimatických požadavků se navrhují vlastnosti obvodového pláště budov i jejich technického vybavení a klima určuje také smysluplnost a využití některých prvků stavby - zejména meziprostor na pomezí interiéru a exteriéru (na příjemné venkovní posezení nám ve Finsku poslouží prosluněná zimní zahrada, v Itálii zastíněné atrium).
3. Zohlednění místních tradic, architektura jako ekosystém
Tradice nesouvisí přímo s ochranou životního prostředí, spíše s ochranou identity, genia loci a sociokulturních hodnot. Tradiční přístup je však často i přístupem ohleduplným k prostředí, zkušenost generací pomáhala a pomáhá při volbě vhodného staveniště i při optimalizaci konstrukce a volbě materiálů. Příroda nás inspiruje tím, že její systémy jsou dlouhodobě udržitelné a poměrně stabilní. Pro přírodní ekosystémy je typický uzavřený cyklický průběh materiálových toků - výstupy na jeho konci se stávají vstupy na začátku (jistě si ze školy pamatujete obrázky koloběhu živin). Pro dnešní "lidské" systémy (včetně sídelních) je typický otevřený lineární průběh - na počátku (na vstupu) čerpáme suroviny v přírodě, na výstupu do ní vracíme nepoužitelný odpad. Netřeba mnoho představivosti k pochopení faktu, že takové fungování je dlouhodobě neudržitelné a pokud chceme, aby naše civilizace přežila, musíme se přiblížit tomu "přírodnímu" přístupu. Méně prvoplánově inspirací je i ekologická stabilita jako dynamická rovnováha systému - pokud v našich sídlech či domech navrhneme řešení s jistým "přebytkem" funkčnosti a vzájemnou zastupitelností prvků, fungují spolehlivější.
4. Materiály, které nepoškozují prostředí
Environmentální příznivé stavební materiály jsou dalším typickým přístupem zelené architektury.Upřednostňujeme materiály z obnovitelných zdrojů (dřevo v lese nám doroste, pokud ho rozumně těžíme) nebo ze zdrojů hojně dostupných, materiály energeticky nenáročné, případně recyklované (například celulózovou izolaci), ale zejména recyklovatelné (zde je podmínkou jednoduchá oddělitelnost různých složek konstrukce). Volíme materiály, které nepoškozují prostředí při výrobě a těžbě surovin ani při výstavbě, provozu či likvidaci budov. Vhodné jsou materiály z místních zdrojů (dopravní náročnost je jedním z hlavních negativních vlivů výstavby na životní prostředí) a v neposlední řadě materiály bez nepříznivých vlivů na zdraví a pohodu člověka. Stále častěji se setkáváme s alternativními materiály v tradiční rovině (nepálená hlína, slaměné bloky, přímé uplatnění zeleně v architektuře) i v rovině high-tech řešení (transparentní a vakuové izolace, selektivní a adaptivní zasklení, aerogelu, průhledný beton, aktivní omítky). A víme také spočítat, jaké environmentální dopady bude mít použití vybraného materiálu nebo technologie - jak ovlivní bilanci skleníkových plynů či škodlivin a kdy se nám investovaná energie vrátí.
5. Šetření energie v provozu staveb
Energetická úspornost je dnes nejpopulárnější tématem zelené architektury. Jistě i proto, že při ní nejde jen o ekologičnost, ale dotýká se přímo našich peněženek. Nízkoenergetické domy jsou optimálním řešením, důležitá je však stále lepší kvalita běžné výstavby - dům, který dnes sotva splňuje normu, by byl před čtvrtstoletím ukázkovou úspornou stavbou. Pasivní domy s 80-procentní úsporou energie na provoz jsou v některých zemích již zcela běžné, každý rok přibývají experimentální domy s nulovou spotřebou energie z vnějších zdrojů a státy podporují snižování energetické náročnosti výstavby - v segmentu, který reprezentuje zhruba třetinu spotřeby energie, je potenciál úspor skutečně velký. Nízkoenergetické domy jsou aktuálním tématem dneška: podle aktualizované směrnice EU o energetické náročnosti budov se vyžaduje, aby po roce 2020 všechny novostavby a zásadní rekonstrukce byly budovami s téměř nulovou potřebou energie na provoz, a veřejných budov se tento požadavek dotkne již o dva roky dříve.
6. Alternativní zdroje energie
I úsporná stavba potřebuje energii zvenčí - pokud jí není mnoho, umíme ji vyrobit i z obnovitelných zdrojů. Například ze slunce můžeme přímo na budově získat dvě třetiny spotřeby nízkoenergetického domu (ale jen desetinu spotřeby běžné stavby). No i při obyčejných domech se investice do alternativy může oplatit, například tepelné čerpadlo sníží spotřebu energie na vytápění a ohřev vody zhruba o tři čtvrtiny. Solární systémy fungují zdarma (pravda, počáteční finanční i energetická investice není zanedbatelná), dva-tři kolektory pokryjí v létě potřebu energie na ohřev vody pro běžnou rodinu a jsou již domy, které díky fotovoltaickým článkům vyrobí více energie, než jí spotřebují. "Odpadní" teplo z větracího vzduchu či splaškové vody můžeme také využít - buď jako zdroj úspor v rekuperačním systému, nebo na zlepšení účinnosti tepelného čerpadla. Ve větracích systémech lze zužitkovat teplo (ať v létě chlad) země.
7. Management životního cyklu budov
Podtrhněme skutečnost, že při zodpovědném přístupu k výstavbě pokud se staráme nejen o období, kdy produkt (v našem případě stavbu) užíváme, ale také o to, co tomuto užívání předcházelo, a také o to, co bude pak následovat. Posuzování zabudované energie či skrytých rizik při přeměně na odpad je samozřejmou součástí zeleného přístupu. Důraz na trvanlivost a nenáročnost při údržbě přispívá nejen ke snížení zátěže prostředí, ale také k ekonomickým úsporám - a právě posouzení celkových nákladů během životnosti stavby může přesvědčit o výhodnosti náročnějších či lepších řešení.
8. Přizpůsobení potřebám
Vytváření kvalitního prostředí podle potřeb uživatelů je dalším příkladem zelené architektury.Lidé často sami nedokážou správně odhadnout své potřeby, a tak vidíme zbytečně velké domy, z nichž se obývá jen pár pokojů, nebo rodinné domy bez přímého kontaktu se zahradou, o nic lépe než panelákový byt. Ještě horší jsou městské ulice navrhované ne pro lidi, ale pro auta. Už se nad tím téměř nikdo nepozastavuje, ale lidem to vadí, v hloubi duše touží po jiném prostředí a reagují útěkem - ze špatného domu či bytu na chatu nebo do zahrádky, ze špatného města na předměstí - i za cenu závislosti od auta, i za cenu každodenního utrpení v dopravních zácpách.Útěk tedy není šťastným řešením. To, co by pomohlo, je uvědomění si skutečných potřeb.Úkolem architekta je tyto potřeby identifikovat, a to i v situaci, kdy si je ani klient neuvědomuje nebo jim nepřikládá dostatečnou váhu, a podřídit tomu řešení prostředí (bytu, domu, ulice,...). Přizpůsobivost změněným potřebám zní také samozřejmě - ale v realitě se s možnou změnou funkce či fungování příliš nepočítá. A mohli bychom přitom hovořit o tzv.. recyklovatelnosti na architektonické či urbanistické úrovni. Úspěšné příklady revitalizovaných průmyslových území a areálů z Tampere, Porúří, londýnských doků zda rotterdamského přístavu hovoří samy za sebe. Zajímavé jsou i revitalizované obytné soubory, které si zachovávají charakter a osobitost. Právě ta historická zakotvení je (vedle k ekologické výhodnosti) důvodem k upřednostnění rekonstrukce před demolicí a novou výstavbou.
9. Zeleň a architektura
Dva pojmy, které by neměly být v rozporu. V programových řešeních vidíme spjatost architektury s přírodním prostředím, zeleň se však může stávat doslova její součástí - dům může respektovat a "obrůst" strom, zeleň může doslova obrůst dům. Někdy živá zeleň doslova tvoří architekturu, běžným řešením jsou však spíše drobné počiny - popínavá zeleň na fasádě či zatravněná střecha. Zejména zelené střechy si získávají popularitu, oživují stavbu a zlepšují komfort v ní.Vedle intenzivních vegetačních střechách s rekreačním využitím stále častěji vidíme i extenzivní zelené střechy nenáročné na údržbu. Důsledným krokem v tomto směru je podzemní architektura - podřizuje se prostředí, přírodní prvky dominují jejího výrazu.
10. Kombinování principů
Nemá velký smysl vybrat si nějaké dílčí řešení, uplatnit ho vytržené z kontextu a zahrnout pak přívlastek eko do reklamních sloganů v realitní kanceláři. Jistěže, netřeba z toho dělat dort à la pejsek a kočička, ale právě synergický efekt současně působících opatření může i architektonickou hodnotu posunout na kvalitativně vyšší úroveň.
Na závěr
Uvedli jsme zde jeden z možných souborů pravidel zelené architektury. Určitě nezahrnuje všechny relevantní přístupy, věřím však, že podnítí k dalším úvahám - například o energetické úspornosti či solární architektuře. Náš dům nás totiž přežije, proto bychom k jeho stavbě měli přistupovat méně sobecky a přemýšlet také o vlivu našich aktivit na prostředí - na přírodu, klima, nás samotných i našich potomků. Asi nejvýstižněji to vyjadřují slova připisovány jistému indiánskému náčelníkovi: "Tuto zem jsme nezdědili po našich předcích, máme ji půjčenou od našich dětí ..."
