Jak připravit dítě na pobyt v nemocnici
Hospitalizace v nemocnici není pro dospělého člověka nic příjemného. Je to nutné vytržení z rodinného prostředí a spousta bolestivých zážitků. Pokud se ale nejedná o nás, dospělé, je tento problém ještě větší. A my, na něj musíme dítě pečlivě připravit.
Příčinou častých hospitalizací nejmenších dětí jsou
různé úrazy, rotavirové infekce, komplikovaná průjmová onemocnění. K častým dětským onemocněním, které vyžadují hospitalizaci, patří nemoci dýchacího ústrojí (akutní zánět průdušek, zápal plic), a infekce močových cest. Bohužel, i malé děti se do nemocnic dostávají i kvůli nejrůznějším závažným onemocněním, které vyžadují dlouhodobou léčbu.
Co vlastně pobyt v neznámém nemocničním prostředí pro dítě znamená?
Především přináší řadu potíží - kromě samotné nemoci či zranění a problémů s tím spojených jsou to léčebné a vyšetřovací výkony, které bolí nebo jsou jinak nepříjemné (vyvolávají úzkost a strach), odloučení od blízkých lidí při hospitalizaci (ztrátu citového zázemí nejhůře snášejí nejmenší děti do 3 let), nejrůznější omezení (v pohybu, izolace od příbuzných a kamarádů), které dítě nedokáže rozumově zpracovat. Je velmi důležité, aby při pobytu v nemocnici - pokud je to jen trochu možné - nezůstávaly děti mladší 6 let samy. Díky tomu, že se v posledních letech začaly měnit podmínky v našich nemocnicích, mohl se začít uplatňovat přístup péče zaměřené i na rodinu pacienta - ve světě znám pod názvem "family-centered care" (FCC). Rodiče tak dnes mohou se svými malými dětmi zůstávat v nemocnici, doprovázet je na vyšetřeních a podporovat je v uzdravení.
Mami, buď tu se mnou
V roce 1952 zdokumentoval britský psychoterapeut James Robertson osmidenní hospitalizaci holčičky Laury krok za krokem a film nazval "Dvouletá jde do nemocnice". Malá Laura podstoupila operaci břišní kýly. V době pobytu v nemocnici měla zajištěnu veškerou lékařskou péči, přesto se ukázalo, že "něco" není v pořádku. Laskavost a empatie personálu nedokázaly nahradit rodičovskou náruč - odloučení od nejbližších bylo pro dětskou duši zcela nepřijatelné, ačkoliv šlo o nekomplikovanou, krátkodobou hospitalizaci. Dětský pláč byl (a bohužel dodnes často je) považován za zcela "normální" projev dítěte, které se ocitlo v nemocnici. Stejně jako bylo považováno za normální, že dítě bylo odděleno při pobytu v nemocnici od svých rodičů. Jenže malé dítě nedokáže pochopit, proč má být samo bez mámy, která ho neustále zrazuje tím, že přichází a odchází ... Několik měsíců po hospitalizaci se Laura zeptala své mámy: "Kde jsi celou tu dobu vlastně byla?" Pro malé dítě platí, že se strach učí přemáhat u mámy v náručí. Neznamená to, že ho jako skleníkovou květinku chráníme před jakýmkoliv strachem, ale že se staráme, aby strach prožívalo s jistotou, tj v prostředí, kde se cítí v bezpečí. Jen tak se totiž naučí strach překonávat bez hrůzy a zoufalství a újmy na duševním zdraví. Právě film o malé Lauře spustil lavinu diskusí na téma potřeb hospitalizovaných dětí mezi odborníky a laiky, a to nejen v Británii. Diskuzí, které přispěly k zásadním změnám v přístupu k péči o dětské pacienty. Přístup zdravotníků k rodičům hospitalizovaných dětí se mění, stejně jako se mění přístup rodičů k lékařům a sestrám. Rodiče zjišťují, že existují určité možnosti při pobytu dítěte v nemocnici, že mohou být při lékařských procedurách a uzdravování dítěte velmi prospěšní, že dítě má svá práva, a hlavně - že je důležité, aby s dítětem byli. Jsou mnohem informovanější a mnozí z nich se nedají odradit ani v případě, kdy narazí na větu: "To nejde." Hledají cesty, jak být svému dítěti v nemocnici co nejužitečnější. Stejně jako tyto cesty hledá mnoho zdravotníků. A i zde platí: "Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod." V nemocnici snad více než jinde záleží na lidech a jejich přístupu ...
Ptejte se, ptejte se, ptejte se ...
V každé nemocnici platí jiná pravidla - co je na jednom místě možné, na jiném vám nedovolí - např.pobyt s dítětem na "intenzivní péči". Chcete-li být se svým dítětem v nemocnici, řekněte o tom nejdříve ošetřujícímu lékaři. Ten totiž většinou o přijetí rozhoduje. U sester na oddělení se informujte, jak pobyt s dítětem probíhá. Seznamte se s podmínkami, za jakých smíte na oddělení zůstat v noci - i to je různé.
Pro pobyt s dítětem v nemocnici existují tři základní možnosti
- pobyt s dítětem přímo na pokoji - lůžko pro rodiče je vedle lůžka dítěte
- společný pokoj pro matky na oddělení,
- rodič je na oddělení s dítětem jen přes den, v noci bývá např. v ubytovně, či odchází domů
Na některých odděleních funguje i kombinace uvedených možností - přímo na pokojích s dětmi přednostně mohou zůstávat (přes den i v noci) maminky kojenců, případně batolat.
Charta práv dětí v nemocnici
Tento dokument vychází z textu Charty práv dětských pacientů organizace "National Association for the Welfare of Children in Hospital" (NAWCH) se sídlem v Londýně. Charta práv dětí v nemocnici byla schválena na 1. evropské konferenci o hospitalizovaných dětech v květnu 1988. Jednotlivé body charty se dnes snaží (s větším či menším úspěchem) naplňovat většina dětských nemocnic v Evropě i u nás.
1. Děti mají být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním dojíždění.
2. Děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
3. Děti a / nebo jejich rodiče mají právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
4. Děti a / nebo jejich rodiče mají právo poučeni se podílet na jakémkoliv rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jejich léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jejich fyzického nebo emocionálního rozrušení.
5. S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
6. Dětem se musí dostávat péče od vyškoleného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
7. Děti mají mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
8. O děti má být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.
9. Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům, a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.
10. Děti mají mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobené jejich věku a zdravotnímu stavu.
Připravit dítě na hospitalizaci
To, co provází děti (i jejich rodiče) nejen při hospitalizaci v nemocnici, ale často i při obyčejné návštěvě lékaře v ambulanci, je strach. Je to strach z bolesti, z odběru krve, injekce, z vyšetření. To, jak si děti představují, co je čeká, je často mnohem důležitější, než samotné nepříjemné vyšetření. Rodiče nemohou ovlivnit, jestli dítě něco bolí, ale mohou mu před plánovanou hospitalizací předem objasnit, co ho asi čeká, ovlivnit jeho představu o tom, co se bude dít. Závažnost bolesti bývá u dětí často podceňována. Účast rodičů při bolestivých procedurách je většinou prospěšná. Přítomnost rodičů brání vzniku nadměrné úzkosti. Rozhodující je, jak se rodiče sami při zákroku chovají a jak zvládají interakci s vystrašeným dítětem. Důležitá je také dosavadní zkušenost dítěte s bolestí.
Rady pro rodiče
- Pokud máte možnost a vaše dítě není úplně maličké, promluvte si s ním o hospitalizaci v nemocnici předem a pokuste se ho na nejdůležitější okamžiky připravit.
- Vysvětlete dítěti, proč musí do nemocnice, co mu tam budou dělat, jak to v nemocnici vypadá ... Hledejte srozumitelné výrazy, mluvte jednoduše a pravdivě. Zkuste najít i nějaké klady - možná tam potká nové kamarády, nebude muset uklízet ...
- Neříkejte: "Nemusíš se bát, to nebolí." Dítě by mělo vědět, že lékař je tam na to, aby mu pomohl, že vyšetření nemusí být příjemné a může i bolet, ale je to důležité pro to, aby se uzdravilo. Nelžete mu, že se na něj pan doktor "pouze" podívá a nebude mu nic dělat - příště by vám dítě již nemuselo věřit.
- Pořiďte si dětský lékařský kufřík a zahrajte se doma s plyšovou hračkou na to, že jde do nemocnice. Můžete plyšákovi zavázat ručičku, dát injekci, změřit teplotu, poslechnout jeho srdíčko, předepsat mu léky ... Zkuste zjistit, jaké jsou obavy dítěte, naslouchejte tomu, co říká, podněcujte ho k otázkám.
- Pokud dítě čeká operace, vysvětlete mu, co mu budou dělat, promluvte si o narkóze. O tom, že bude hluboce spát a pak se vzbudí. Že během tohoto "spánku" nic nepocítí, a když se probudí, bude se pomalu, krůček po krůčku uzdravovat.
- Pokud nemůžete s větším dítětem v nemocnici zůstat, řekněte mu dopředu, že ho budete často navštěvovat, a dejte mu s sebou nějakou svoji věc, která mu vás bude připomínat - pokud o to stojí. Samozřejmě - pokud dítě chce mít u sebe nějakou svoji oblíbenou hračku či knížku, mělo by ji mít.
Potřeby dítěte v případě hospitalizace
- Doporučení obvodního pediatra s předběžnou zprávou, případně výsledky předoperačního vyšetření
- Karta zdravotní pojišťovny
- Hygienické potřeby - zubní kartáček + pasta, hřeben, mýdlo, šampon, toaletní papír, ručník
- Příbor a kelímek na pití
- Pyžamo, župan, prádlo, pantofle
- Léky, které dítě pravidelně užívá
- Oblíbená hračka, knížka, příp. mobilní telefon, pokud ho dítě má
- Pití, sladkost, ovoce, malá finanční hotovost (u starších dětí) - po konzultaci s personálem oddělení
Červené nosy léčí smíchem
Zpříjemnit dětem pobyt v nemocnicích nepomáhá pouze zdravotnický personál a rodiče, ale ještě kdosi. Na doktory se sice trochu podobají, ale svým chováním vylučují jakýkoli strach a obavy. Děti - malé i velké, s lehčím i těžším onemocněním, prostě všechny, které musejí trávit dny i noci v nemocniční posteli, okamžitě pookřejí, pokud se mezi dveřmi objeví "oni" - klauni s červenými nosy. Myšlenka přítomnosti zdravotních klaunů na dětských lůžkových odděleních vznikla v roce 1986 v New Yorku v hlavě Michaela Christensena, ředitele Big Apple Clown Care Unit, organizace sdružující profesionální klauny. Jelikož bylo zjištěno, že pravidelné návštěvy klaunů přispívají ke zlepšení psychického, a tedy i celkového zdravotního stavu pacientů, a to včetně těžce nemocných, začala se tato myšlenka šířit dál. Hlavním programem jsou pravidelné návštěvy (tzv. zdravotní klauniády) nemocných dětí v nemocničních zařízeních. Zdravotní klauni, kteří mají svá umělecké jména humornou formou pomáhají překonávat u dětí strach z rozličných procedur, vyšetření a léčebných zákroků, které musí absolvovat. Svými návštěvami chtějí myšlenkami oddělit malého pacienta od jeho nemoci a psychické nepohody, chtějí ho zaujmout hrou, zapojit ho do ní a vykouzlit na dětské tváři úsměv. A o to jde především.
