Proč muži hledají obyčejné ženy a berou si afektované zlatokopky?
Dnešní muži sice hledají “normální” ženy, ale většinou skončí u úplně jiných. Alespoň tohle si ty “normální” ženy o mužích myslí. Jedna z nich nám své nevydařené vztahy popsala.
Ze všech stran slyším stížnosti mužů na to,
jaké jsou dnešní ženy nemožné, špatné, mazané, majetnické a samozřejmě se sklony zajímat se výlučně o solventnost pánů. Do této kategorie sice nepatřím, ale po dlouhodobém pozorování vztahů kolem mě musím konstatovat, že přesně takové dívky, milí pánové, i chcete. Na úvod bych se měla představit. Mám krátce před třicítkou, pracuji v obchodní společnosti jako asistentka, práce mě baví, ráda se bavím - ačkoli, čím jsem starší, tím raději trávím čas v pohodlí domova u dobré knížky.
Jsem žena do kočáru i do vozu
Přesto, že jsem normální žena s běžnými zálibami, sečtělá, rozumná, ne příliš temperamentní, nevadí mi ani třídenní festival či stanování bez koupelny a klasické toalety, mám problém najít si lásku, oporu, zkrátka milujícího partnera. Doposud jsem měla dvě delší známosti. S oběma partnery se ale naše cesty postupem času rozešly. Moje první, čtyřletá známost, odešla studovat do zahraničí a můj zatím poslední partner dostal pracovní nabídku v našem hlavním městě. Vztah na dálku bohužel nefungoval a i když to nebylo jednoduché, raději jsme ho ukončili.
Muži jsou komplikovaní
Vždy, když se s nějakým mužem sblížím a po několika setkáních to začne vypadat nadějně, je konec. Přesto, že si tito muži zpravidla pochvalují mou přátelskou povahu, přirozenost a inteligenci kombinovanou s patřičnou dávkou humoru, v reálném životě je nakonec zláká můj absolutní ženský protiklad. Umím si vzpomenout na minimálně sedm případů, kdy se tento potenciální partner zakoukal do někoho úplně jiného. Ženy umělé, nesamostatné, místy afektované a očividně i trochu neschopné. Světe div se, většina těchto párů si spolu žijí dodnes.
Tak jak je to?
Nemyslím si, že jsem zaujatá, neznepokojují mě ani vyčítavé pohledy rodinných známých, kteří mě pomalu pasovali do pozice staré panny. Pokud se mě někdo zeptá, proč jsem sama, nevím co mám odpovědět. Nemám přehnané nároky, nebráním se lásce, nesedím doma a nečekám, že mi ten pravý zaklepe u dveří. Netlačím na pilu, nejsem nedočkavá, ale občas mě pocit zoufalství přece jen popadne. Vím, že nejsem jediná žena, která nechápe, proč docela obyčejné, dobré a tolerantní dívky mají problém najít si lásku. Hlavně, když převážná většina mužů tvrdí, že hledá právě takové. V konečném důsledku jsou však vídat po boku jiných. Takových, které (alespoň podle vlastních slov) předtím odmítali ...
