Deník hyperaktivního dítěte
Proč jiné nemocné děti mají pořád nějaké výhody a každý je lituje a omlouvá. Já vím, že za to nemohou. Nezávidím jim, ale nevím proč právě mě stále kárají, napomínají, znejišťují a pomlouvají. Ještě těm mým dospělým nedošlo, že ani já celkem nemohu za živost, která mě nutí pořád něco dělat, nejraději vždy něco jiného? Pokusil jsem se to počítat, denně mě až dvěstěkrát napomenuli a kritizovali. A pak nemám být neklidný !? Ještě vám nikdo neřekl, že jednou pochválit je účinnější než stokrát pokárat....
Prý mám nebezpečnou poruchu,
způsobující potíže ve škole, odmítání kamarádů (jaksi mě všichni odmítají, doma, ve škole i při sportu, kde, přiznávám, jsem dost nešikovný), často i delikvenci či zneužívání partnerek. To jsou pesimistické výhledy, ale přece ani v nemoci nejsme všichni stejní a z těch udávaných 3 - 9 procent hyperaktivních dětí je kolik mírně postižených a kolik výrazně? Nemyslím si, že je to otázka pouze neurologické diagnózy, ale i atmosféry, ve které žijeme, pochopení rodiči, sourozenci, učiteli, či trenéry. Kamaráda odmítl lékař léčit, že nezabírají ani nejsilnější léky, ale do rodiny přišla babička a on se zázračně proměnil. Asi je těžko najít ten nejvhodnější lék.
Hodně se mluví o hyperaktivních dětech nebo příliš náročných hypoaktivní dospělých
Já se přece často chovám podle toho, jak se dospělý chová ke mně. Neustále napomínání, kritika nebo tresty mě jen přesvědčují o tom, že dotyčný vůbec nechápe mou situaci. Prý neumím spolupracovat, ale já bych rád vyhověl požadavkům dospělých, jen mi to jde hůře. Stále mě srovnávají s druhými dětmi, které jsou poslušné a tiché, ale možná je čeká méně úspěšný život než mě ...
Uznávám, že lékaři hodně vědí i o mé údajné poruše,
ale moji rodiče i starší sestra mě v něčem znají mnohem lépe a měli by sami vyzkoušet jiné výchovné přístupy, pomáhat mi k samostatnosti, zjistit na co bych se nejlépe hodil a v tom mě cvičit, abych získal více sebevědomí. Bude to ostatně i pro ně snazší, když mě nebudou chtít hned vyhodit z domu. Nemají to se mnou lehké, ale mně také ten život neusnadňují. Jsem přece jejich dítě, i když trochu jiné a potřebuji hlavně jejich lásku a podporu.
Autor: Martina Dvořáková
