Diskuze - rodič a dítě
Mohou děti kritizovat dospělé a hlavně své vlastní rodiče? Když ano, do jaké míry to může být? Na jednu stranu je dobře, když jsou děti zdravě sebevědomé, ale…..
Fáze a jejich výskyt
1. V období mladšího a staršího školního věku (6 - 14 let)
2. V pubertě
Fáze č. 1 - děti jako policisté kontrolují dodržování pravidel
Běda, táta olizuje při snídani marmeládu z nože. Přitom doma všichni, ještě i nejmladší dvouletý Jan, znají mámino varování: "To se nesmí dělat, protože si přitom může člověk pořezat jazyk!" Samozřejmě, ranní tátův "přešlap" se neobejde bez patřičného komentáře dětí. Nebo ještě hůře: V sobotu ráno zívají máma s tátou od únavy z předchozích dní a děti se přitom dívají do široce otevřených úst svých rodičů. "Tatííí, ruku na ústááááá!" Neumíme se zbavit pocitu, že naši malí rytíři brání naše výchovné opevnění, dokonce na nás chtějí útočit našimi vlastními zbraněmi. Máme jim to dovolit?
Kdo určuje pravidla, měl by je také dodržovat
Malá anketa mezi rodiči potvrzuje náš vnitřní pocit: Ano, máme. Protože kdo stanovuje pravidla, musí je i sám dodržovat. Pro děti mladšího školního věku jsou stále velkým vzorem jejich rodiče a učitelé. Snaží se je následovat, ale přesně si všímají, když velcí vyčítají něco malým, ale sami to ignorují. V tomto věku se totiž formuje smysl pro spravedlnost. Ten většinou zaznívá v podobě žaloby: "Mami, tati, to je nespravedlivé!" Jestliže slyšet ze rtů dětí tuto výtku neustále, znamená to, že dítě podrobně zjišťuje, zda se dodržuje všechno tak, jak se během života od dospělých naučilo, že se má. A pak mají děti velkou radost z toho, když objeví byť jen malé pochybení. Příležitostné stížnosti týkající se spravedlnosti či nespravedlnosti jsou dokonce pro vývoj dítěte velmi poučné. Tak dítě postupně zjišťuje, že tátové, maminky, babičky a dědečkové vůbec nejsou ve všem takoví perfektní, jak se dosud zdáli. Ale musí nám být jasné, že od prvního takového zjištění bude dítě toužit po tom, aby u nás objevilo každé - i jen malé pochybení. A to nelítostně. Dokonce bude chtít z toho vytěžit něco i ve svůj prospěch: "Pokud nenosí máma helmu, nebudu ji používat při jízdě na kole ani já!"
Stejná práva pro všechny?
V některých případech neplatí pro všechny stejná pravidla. Právě zde bychom měli stanovit určité hranice a směle si je před dětmi obhájit. Neboť zde neplatí stejná pravidla pro všechny, a tedy ani stejné povinnosti. Dospělí jsou přece mnohem zkušenější, jezdí na kole mnohem bezpečněji než děti, jejichž tělo je ještě poměrně útlé a nestabilní. Proto by měly děti navzdory svým protestům helmu nosit a my nemusíme (ačkoli nelze říci, že by dospělým nemohla také zachránit život). Kritiku a rozpory v takovýchto hádkách si můžeme sice poslechnout, vyměnit si argumenty, pokusit se děti přesvědčit, ale nakonec musíme rozhodnout jasně a srozumitelně.
Fáze č. 2 - předpubertální non-stop diskuse
V tomto období se již mění řeč těla. Sevřené pěsti mizí v překřížených rukou, vyzývajících na souboj. Dosavadní červeň v obličeji, která byla jaksi předehrou pláče, měkne ve vznešeném úšklebku. Končí i energické dupání nohou o zem, spíše se hodí dítě do křesla nebo zůstane stát na prahu dveří a vysekne vyzývavý pohled. I v přítomnosti svých kamarádů. "Hele, tati, jdeme teď na jednu narozeninovou párty." Iritující otázka otce: "Aha, a kdy se vrátíš domů?" Odpověď dítěte v předpubertě: "Ještě nevím, je to tak důležité?" Sotva to dítě vysloví, už zmizí ke svým kamarádům a získá si jejich uznalé pohledy. Právě takovým poselstvím chtějí říci: "Nechte si své předpisy, nyní si povídáme ve stejné výšce očí - odteď vím, co je pro mě dobré." Toto však děti v takovém věku ještě nevědí, proto musí rodiče ukázat dítěti "stop" a vysvětlit jim, že nyní, krátce před vstupem do puberty, sice mohou očekávat kousek po kousku více volnosti, ale že se nerozdává v samoobsluze. Pokud je takové oznámení dětem nejasné a nezřetelné, většinou se ztratí kus rodičovské autority.
Drzé odpovědi mohou být voláním o pomoc
Pokud se děti baví převážně drzým tónem, může to kromě provokace znamenat i jistý způsob volání o pomoc. Například pokud mají děti pocit, že se s nimi zachází nespravedlivým způsobem. Jeden problém vyřešen, v momentě se vyskytne druhý - to je v tomto věku pravidlo každodenního života. Typické je tahání za slovíčka: "Mami, ale ty ses mě ptala na úkoly na zítra, nikoli pozítří, proto jsem ti to neřekl." Nebo: "Vždyť jsem si moje oblečení sklidil. Je za postelí. Říkala si odklidit. O úklidu si neříkala nic ... "Odpovědi, které u nás dospělých mohou mít za následek vulkanický výbuch. Často bez úspěchu, neboť odrazující účinek hlasitých výčitek ze strany rodičů klesá úměrně se stoupáním radosti z diskuse u našich dětí.
Musí děti neustále o něčem diskutovat?
Je sice hezké, že děti sebevědomě prezentují své názory a nenechají si přitom skákat po hlavě, ale musí neustále o něčem diskutovat a překrucovat každé naše slovo v ústech? Ano, musí! Protože objevují, že jazyk a jazyková preciznost jsou vhodné prostředky pro výměnu názorů. Prostředky, které chtějí vyzkoušet a zlepšit se v nich. Rodiče by měli pochopit, že jde o výzvu, kterou musíme přijmout bez toho, abychom zbytečně nadávali nebo se cítili být uraženými. Zvládneme to postupně tak, že se (my rodiče) budeme navzájem kontrolovat a opravovat: pokud jeden z nás nasadí vůči dětem káravý tón, například proto, že po ranní toaletě zanechaly v umyvadle zbytky zubní pasty a kopec vlasů, postaví se druhý rodič na jeho stranu, vezme děti bokem a vyzve je k tomu, aby se mírnily.
