Ideální svět pro rodiče i děti
Napadlo vás někdy, jak by mohl vypadat ideální svět, aby se v něm všem líbilo rodičům i dětem? Utopie? A proč by to tak být nemohlo! A co se zkusit tomuto ideálu třeba jen trochu přiblížit?
V západním světě je postoj k dětem již dlouhá léta stejný
děti potřebují disciplínu. Miminka musí spát ve vlastní posteli. Často se musí naučit usínat samy, a to vymyšlenými spánkovými metodami, při kterých nechají rodiče děťátko samo plakat, dokud toto nerezignuje. Rodiče chtějí být přísní a citově se distancují od svých dětí. Často používají psychické a fyzické násilí (k tomu patří i "výchovná" na zadek), tresty, nadávky, ponižování, manipulaci. Ale to, co se v západním světě považuje za normální, je často v rozporu s lidskou náturou. Potlačují se rodičovské instinkty a rodiče se nechávají řídit radami druhých a zavedenými praktikami. Ale čím víc jdou proti přírodě, tím více se cítí špatně, ať už jako jednotlivci, nebo jako skupina či národ.
Děti si zaslouží náš respekt
Co pro to můžeme udělat? Neboť často sami nevíme jinak, pouze automaticky reagujeme tak, jak reagovali naši rodiče. Mějte respekt k dítěti, k přírodě, i k sobě samému Pokuste se instinktivně přijít na to, co je správné. Dívejte se na svět očima dítěte. Buďte trpěliví se sebou samým, s dítětem, s ostatními lidmi i situacemi. Věřte svému dítěti - když pláče, je to jeho argument. Dítě je ten největší expert, neboť jeho instinkty jsou ještě nedotčené. Často vidíme ve svém dítěti nepřítele, který pracuje proti nám. Ale i malé děti jsou velmi kooperativní. Pokud jim dáme prostor, dají i ony prostor nám. Pokud na ně netlačíme, kooperace se dostaví sama. Mnohé způsoby chování dětí nejsou nic jiného, jen pokus o spolupráci - například, když rodič s někým mluví a dítě běhá dokola, hledá, jak by se samo mohlo zabavit.
Zvláštní kapitolou a častým problémem pro rodiče je usínání
Když miminko uložíme do postýlky, začne plakat. Je to přirozená reakce, neboť ono hledá blízký tělesný kontakt s rodičem. My ale často od miminek očekáváme, že budou ležet samy a že budou tiché a spokojené. K dosažení tohoto efektu se používají různé techniky a nástroje, jako houpání, hračky nad postelí, dudlík, místo toho, abychom je prostě vzali do náruče.
Dejte dítěti pocítit, že je "hodnotné" a "vítané"
Snažte se nedělat nic, co by dalo dítěti pocítit, že neodpovídá očekáváním, že je špatné. Totéž platí pro slova, pocity, jakož i neverbální činy. V naší řeči se vžilo slovní spojení "ty jsi špatný / špatná", ale děti jsou dobré, všechny, a je jedno, co právě dělají. Děti totiž věří, tomu co o nich mluvíme. A rodičům věří více než sobě. Pokud jim říkáme, že jsou špatné, začnou se podle toho chovat, jen aby s nimi byli rodiče spokojeni. Pokud miminko pláče, říká "vezmi mě na ruce". Když matka řekne "buď už ticho" nebo "to nic", dává mu pocítit, že to, co ono cítí, není správné.
Jak je to s ostatními lidmi, kteří mají do činění s našimi dětmi,
ale jejich představy o "výchově" jsou úplně jiné než ty naše? Můžeme se snažit pomalu je přesvědčovat o správnosti našeho zacházení s dětmi, můžeme jim vyprávět, vysvětlovat, ale ne mnoho věcí najednou. Dítěti stačí, že jsou pro jednoho člověka (rodiče) ty nejlepší, ačkoliv ideální by bylo, kdyby je v tom podpořila řada lidí (všichni v jeho okolí).
Umožněte miminku co nejvíce tělesného kontaktu
Západní děti mají tělesného kontaktu žalostně málo: postýlka, případně vlastní pokoj, kočárek, různé houpačky a sedačky, umělá hudba, ohrádky, existují dokonce i hračky, které imitují hlas matky. Pro dítě je však ideální být téměř stále při rodiči - nejjednodušší je nosit dítě v šátku (nemusí to být jen jedna osoba) a spát s ním v jedné posteli. V prvním roce života bychom měli splňovat všechny potřeby svého děťátka.Tímto vytvoříme dobrý základ pro další období, dítě bude vyrovnanější a spokojenější. Samozřejmě, nošení miminka musí být i pro nosícího příjemné a bezproblémové (čili např.. pokud máte problém s páteří, je lepší zvolit jinou kontaktní metodu). S miminkem v náručí je vhodné pohybovat se, procházet se, pracovat, tančit ... Děti to mají rády. V prvních měsících dělejte všechno tak, jako kdyby bylo miminko ještě v bříšku, jako kdyby bylo stále vaší součástí. Miminko by mělo poznat svět svých rodičů, svět dospělých a účastnit se spolu s nimi na všech aktivitách. Dá se to i tehdy, když je maminka s dítětem sama, nebo i když má více dětí. Starší děti vidí, že miminko je stále při mámě a začnou stejně nosit i své panenky nebo medvídky. Když miminko začne lézt po čtyřech, zařiďte svůj byt tak, aby se mohlo bezpečně po něm pohybovat a následovat vás. Nemusíte za ním běhat, ono přijde za vámi, když se mu chce. Zapamatujte si: Co je dobré pro miminko, mělo by být dobré i pro matku a naopak. Běžný den s děťátkem by měl přinášet radost a neměl by být neustálým bojem.
Mějte důvěru k dítěti
Věřte schopnostem svého dítěte. To, co očekáváme, se i stane, ať už pozitivní nebo negativní ("pozor, spadneš!"). Očekávejte od svého dítěte, že bude dobré. Nemusíte vychvalovat určité způsoby chování, ale očekávat je naprosto přirozeně. Dávejte svému dítěti různé úkoly (i roční dítě už chce být užitečné). Pokud nemá zrovna náladu - nenuťte ho a udělejte to sami. Dejte dítěti šanci poznávat svět vlastním rytmem. Nepřerušujte zbytečně jeho hru nebo jinou činnost. Nepomáhejte mu zbytečně, nesnažte se příliš radit. Když nedůvěřuje dítěti rodič, těžko nabude zdravou sebedůvěru. Když je rodič ustrašený a dává dítěti pocítit, že něco nezvládne, tak ono to opravdu nezvládne. Neboť dítě věří svému rodiči, a pokud mu nevěří, ztrácí sebedůvěru a přestává být zodpovědné samo za sebe.
Nedělejte pro dítě nic, co neumí udělat samo
V procesu učení není dobré, když je dítě někým neustále podporováno či prosazováno. To mu bere možnost sbírat vlastní zkušenosti. I když nějaká činnost bez vaší pomoci či asistence trvá déle, nevadí to, neboť dítě se takto naučí víc. Dítě má právo dělat chyby. Nenechte však dítě, aby kontrolovalo vás. Děti neustále hledají hranice. I my máme své osobní hranice, které si musíme chránit: s láskou a tichounce. Pokud musíme dělat nějakou činnost, která se dítěti nelíbí, děláme ji dál, ale dítěti dáváme najevo (dotyky a pohledem do očí), že je u nás vítáno.
Když se děti hádají,
nechte je zkusit vyřešit konflikt samy. Pokud se ve hře vyskytne násilí, pozorujte, jaký mají děti výraz - pokud mají v očích hněv a agresi, jde o vnitřní agresi, v opačném případě je to jen hra. V prvním případě zasáhneme a zkusíme děti trochu motivovat, aby konflikt vyřešili jiným způsobem.
Nepřehánějte to zbytečně s disciplínou
V naší společnosti se ve výchově dětí používá taktika, vyjednávání, hrozby, podplácení, tresty. Tyto taktiky vycházejí z toho, že člověk je tvor asociální a neukázněný. Ve skutečnosti je člověk od přírody a od narození sociální tvor a není třeba ho socializovat. Příčina, proč nám děti někdy připadají nesociální, vzniká ještě v miminkovském věku. Když miminka pláčou, chtějí jít k nám, potřebují naši tělesnou a duševní blízkost. Neukojené potřeby mají za následek nevyrovnaný citový život a chování. Tip: Máte pocit, že jakoukoliv vaši žádost dítě ignoruje nebo reaguje vzdorem či odmlouvání - jen tak "ze zásady"? Vyzkoušejte následující postup: Disciplínu nemusíme od dětí vyžadovat, stačí, když to v hloubi srdce očekáváme. Když dítěti něco nahlas přikážeme, dáváme najevo, že očekáváme, že to neudělá, protože jsme od začátku naladěni bojovně. Stačí, když řekneme něco jednou a klidně. Když dítě nespolupracuje, měli bychom jeho chování ignorovat. Máme dvě možnosti. Bez komentáře a hněvu to uděláme sami nebo uděláme něco úplně jiného. Tím se dítě dostane mimo dění a tím, že jsme to provedli my, nebude jeho vzdor tak důležitý, jako kdybychom mu věnovali extra pozornost (nadáváním, napomínáním). Jelikož je dítě od přírody sociální, při nejbližší příležitosti se bude chovat jinak. (Samozřejmě, pokud je zvyklé reagovat vzdorovitě, třeba tento postup častěji zopakovat.). Takto se naučí, že neříkáme něco více než jen jednou a pozná, že jeho protest nevyvolává žádnou reakci. Tím se stane pro něj jeho vlastní chování nezajímavé.
Děti se učí samy od sebe
Bohužel matky žijí s dětmi často izolovaně, což může být velmi frustrující. Ideální pro dítě by bylo, kdyby se v každodenním životě mohlo spojit několik rodin. Takto by vyrůstalo ve společnosti několika dospělých a pozorováním by zjistilo, že dospělí dělají to, co je potřeba. Po narození dítěte je důležité žít i nadále ve světě dospělých, v němž je miminko sice ve středu dění, ale ne v samotném centru pozornosti. Dospělí by měli být nadále schopni dělat všechny činnosti a dítě by se mělo na tom účastnit. Děti se učí, aniž jsme je my museli něco učit. Mluvit se naučí, když se s nimi běžně povídáme. Děti vnímají vše, co poslouchají. Stačí, když jim jdeme příkladem. Děti nás neustále pozorují. Přirozené učení není nic jiného než poslech, dívání a napodobování. Neopravujte své dítě, protože se nebude cítit být "dobře". Čím méně stresu, tím lépe se dítě učí. Dítě se přirozeně učí i pomáhat v domácnosti, přičemž to ono samo nevnímá jako pomáhání. Je při tom šťastné a necítí se být do ničeho nuceno. Ale pomáhání musí být od začátku i chtěné a povolené.
Pokud děti udělají něco nového,
neočekávají pochvaly, je to pro ně naprosto samozřejmé. Přílišné chválení je nebezpečné kvůli tomu, že si dítě na to může zvyknout a později provádět věci jen kvůli tomu, že očekává pochvalu. Podpora pomáhá posilovat důvěru dítěte v sama sebe. Na cestu dejme dětem dvě věci: kořeny a křídla.
