Maminky, stop! Zkuste to znovu a v klidu!
Život utíká nebezpečně rychle a my si toho někdy ani nestihneme všimnout. Snažíme se být dobré matky, manželky, kamarádky, zaměstnankyně, podnikatelky, ale i hospodyně a kuchařky. S vypětím sil podáváme nadprůměrné výkony v mnoha oblastech a čas plyne…..
Hledáme a řešíme si vztahy,
je jich o dost více, než měli kdysi naše mámy, (a možná v jejich očích jsme i promiskuitní ...) ... ale je asi lepší, že se nespokojujeme s tím, když vztah nefunguje a zbytečně ho neprodlužuje, když vidíme, že to nemá smysl a nefunguje tak, jakoby mělo ... Snažíme se najít si muže, který nás chápe, snáší nám naše vrtochy a špatné nálady, kdy ráno vstaneme z postele nahoru zadkem. Přesvědčujeme samy sebe, že jen šťastná žena je dobrou mámou, partnerkou a manželkou a dokáže udělat zázemí muži, dětem, vytvořit doma to teplo domova. Zkrátka dokonalá idylka ...
Naplánujeme si vše do detailů,
od kariéry počínaje, příprav na svatbu (některé plánujeme ten dokonalý den D i rok - dva), kdy si koupíme byt, první auto, kdy má přijít první dítě ... A bojujeme jako lvice, když nám někdo chce zkřížit plány v našem dokonalém programu ...
Jako těhotné zjišťujeme, že jsme již ve vyšším levelu,
plánujeme miminku výbavičku, kupujeme kočárek minimálně s funkcemi 5 v 1, že kromě létání a vodotrysku má už všechno. Podřizujeme své myšlení miminkovským trendům, barvám, nakupujeme odsávačky, peřinky, babyvak, šátky, klokanky, stávají se z nás najednou zaryté ekomaniačky, co perou ve slizu, protože naše miminko musí mít jen to nejlepší, co na trhu existuje ... Stravu a všechny choroby, nejasnosti o dítěti správně konzultujeme s dětskými lékaři, studujeme časopisy, sledujeme mateřské portály a vyměňujeme si zkušenosti s podobně postiženými. Hm, nic ve zlém, vyrostli jsme bez všech těchto vymožeností, jsme tady a myslím, že naše mámy toto neřešily, neměly tolik vymožeností jako my teď a přece se jim podařilo vychovat dobré dcery, budoucí mámy. Ale nějak nám to "přirozené a podstatné", což jak mámy svými instinkty samy víme, uniká mezi prsty. Našemu miminku je úplně jedno, jestli ho budeme vozit v kočárku 5 v 1 nebo v kočárku z druhé ruky, bude stejně šťastné a ono i tak ocení nejvíce náruč a péči své mámy a otce ...
Jako "správné maminky" kolektivizujeme ve stresu své dětičky už od útlého věku,
náhodou aby nám a dětem něco neušlo, společensky se "vyžíváme" s ostatními stejně "postiženými" maminkami v mateřských centrech (co chtějí jen dobře pro své dítě), na kurzech plavání, protože plavání si naše žabky pamatují už z bříška, čili vzhůru na to. Později hledáme ve stresu skvělou au-pairku, skvělé jesle (neboť se spěcháme do práce, aby nám naši dlouho budovanou kariéru někdo šikovný nevyfoukl, resp. tak je nám na té "mateřské dovolené dobře", že utíkáme do práce), nejlepší školku ve městě, později školu, kroužky, protože jsme přesvědčeny, že to tak má být, protože všichni to tak dnes dělají a něco by možná našim dětem ušlo ... Samozřejmě, že dát dětem co nejlepší vzdělání je nejlepší devizou do budoucnosti a nutností ... ale občas to přeháníme a stresujeme se zbytečně už jen tím, že se ženeme přes polovinu města ráno v zácpě, v chvatu potu vykládáme dítě, pak jeho tašku, odpoledne repete v pořadí taška a dítě nalodit, vyložíme ho na taneční, angličtině ... distribuce domů ... večer píšeme ve stresu úkoly a chytáme se za hlavu, jak je možné, že naše téměř geniální dítě nechápe triviální úkol z matematiky ... to, že je také unavené z celodenní aktivity, nás napadne jen málokdy.
Děti vychováme stylem, ty jsi to nejmoudřejší, nejlepší, nejkrásnější,
ty musíš být nejkrásněji oblečené, nejlépe ve značkovém oblečení. Na rovinu, není to tak vždy, ale kdo z nás si to přizná? Pak vás zarazí a ptáte se samy sebe, jestli je to dobré, a jestli někde neděláme chybu, když děti ve školce mezi sebou řeší, kdo má Hello Kitty na tričku a kdo ji z holčiček nemá, si nemůže s ostatními holčičkami hrát. Není to už trochu od věci?
Děti jsou našimi nejlepšími produkty a na ně nejlepší ovlivňuje reklama,
kterou vnímají podprahově smysly, pak v obchodě kupujeme cereálie s tím zajícem, co točí ušima (což ve skutečnosti nemá se zdravou snídaní pro dítě nic společného) ... no nepřeháním, že nejednou děti rozhodují o tom, jaké auto si rodina koupí (neboť to v reklamě umí i tancovat a řídí ho opičky), nebo kam půjde rodina na letní dovolenou. Je nám jasné, že zde máme kult dětí, které si dokáží tvrdě diktovat své podmínky od útlého věku, divíme se, kde to vidí, ale jasné od nás, z reklamy, z telky ... všimneme většinou s humorem mezi známými, že po kom má to dítě tak široké lokty a ani nezpozorujeme, že se v těchto podmínkách děti mění na malé teroristy a diktátory a my skáčeme, jak si to ony přejí ... a házení o zem je, věřte, jen slabým odvarem, bývá to podstatně horší. Žádné dítě není špatné, každé jedno je jako nepopsaný list papíru a jen od na nás závisí, čím ho popíšeme. Naše děti absorbují všechno jako malé houby závratnou rychlostí, ze všech médií se na ně valí kvantum informací, které myslím nemusí bytostně vědět a ovládat, že ještě na ně mají svůj čas. A reklamy mezi dětským vysíláním na večerní horory, to je zoufalé. Přemýšlíte, kde to dítě vzalo "zastřelím tě, zabiju tě?"
Možná by někdy stačilo ubrat z toho našeho vražedného tempa a byli bychom v menším stresu
Nevážíme si chvíle, co máme, bereme je jako samozřejmost, že to tak vždy bude ... ale nemusí být, stačí jeden okamžik a vše se může změnit. Važme si, že naše děti nás poslouchají a hltají pohledem každé naše slovo, když jsme s nimi, je to pro ně víc, než si my připouštíme. Těšme se z rodinné pohody, že můžeme být spolu, že jsme zdraví. Těšme se z toho, že náš muž nás poslouchá i po letech, i když se někdy jen tak tváří, horší je, když se už ani nesnaží. I když už nám neřekne x-krát než nás má rád ... Nezapomínejme, že čas letí, tak si užívejme chvíle, investujme do zážitků, výletů s dětmi, raději než do věcí, které ztrácejí cenu již při odchodu z prodejen , vzpomínky na zážitky a plné fotoalba budou mít mnohem vyšší cenu.
Nekřičme na naše děi, zamysleme se proč křičíme, co se takového stalo
Vždyť křik je naše slabost, křikem dítě možná zlomíme, donutíme k tomu, co právě chceme, ale v životě ho pak zlomí každý. Najděme si čas a vysvětlujme dětem, vždyť tak jsme si je přáli! Když si umíme najít čas a spoustu času nesmyslně brázdit na netu a dítě nás vyruší, protože se už logicky nudí, zvedněte ty zadky a věnujme se mu. Internet je úžasný, spojuje nás s okolním světem, ale mnohým se stane, že na úkor této vymoženosti nestíháme základní věci v domácnosti, děti se zabaví samy a když se manžel večer vrátí z práce, jsme takové unavenééé ... Až jednoho večera, kdy už bude pozdě, si lítostivě vzpomeneme ... kolikrát nás volali "mami, pojď si hrát" a my jsme měli milion důvodů, proč jsme nemohli ... A nastane doba, kdy si ten čas budeme chtít udělat, ale naše děti, již o to nebudou stát!
