Jak naučit dítě prohrávat?
Také jistě znáte tu situaci, kdy hrajete s dětmi hru, ono přestane a nebo vůbec nezačne vyhrávat a je zle? Dítě neunese prohru a následuje pláč, vztek a podobné emotivní výjevy. Jak se zachovat pedagogicky správně? Nechat dítě raději pro klid vyhrát a nebo riskovat bouři u rodinného stolu?
Hněv jako důkaz vysokého nasazení do hry
Aktivita, kterou jste si naplánovali pro děti v sobotní deštivé odpoledne, končí už po pár minutách. Důvodem však není to, že děti neumějí prohrávat, ale to, že rodiče mají akorát tak dost jejich nebrzděných agresí souvisejících s porážkou. To, že potrestáme dítě po takovém záchvatu vzteku, jen zvětší zklamání na obou stranách. Podle psychologických výzkumů je frustrace spouštěčem agrese. Proto je pochopitelné, že děti při hře, ve které prohrávají, nechávají hněvu volný průběh. Podle odborníků však rodiče nemusí mít obavy. Hněv z prohrané hry je jasným znakem vysokého nasazení, které dítě do hry investuje. Dospělí ho umí skrýt, děti však explodují. Výbuchy zlosti jim ale nemohou uškodit ...
Hněv jako ohrožení existence
To, že rodiče dělají základní chybu, když chtějí své rozzlobené děti uklidnit, není všobecně příliš známé, ale hněv musí jít ven! Pocity dítěte je třeba přijmout, aby si mohlo svoji frustraci prožít. Namísto chlácholení je lepší dítě vyzvat, aby se vykřičelo a zlobilo, kolik jen potřebuje. My dospělí si to umíme jen těžko představit, ale prohraná partie ve hře "Mlýny, Černý Petr, pexeso nebo Člověče ..." není pro děti jen obyčejnou smůlou, ale skutečným ohrožením jejich existence - je pro ně "brutální" odpovědí na otázky jako: "Kdo jsem?" a "Co dokážu?" Prohra tedy pohne sebevědomím. A kdo ho má málo, ten se cítí slabý a zranitelný. Neboť malý hráč se dozví asi toto: Já jsem se tak snažil, a přesto jsem prohrál.
Promluvit si o konfliktu
Rodiče by měli v takových situacích reagovat rozvážně, čímž zachrání situaci pro všechny účastníky. Po pár minutách, kdy zlost dosáhne "bod varu" a začne "klesat", se s dítětem dá opět mluvit. Lze s ním mluvit o jeho pocitech. Např. takto: "Teď jsi se ale velmi rozhněval" nebo "Skoro si praskl od hněvu". Ve druhé fázi by měli rodiče dát dítěti věcným tónem najevo vlastní emoce. Např. následujícím způsobem: "Zlobím se, když se takto chováš" nebo "Nemám chuť ukončit hru takovým výbuchem zlosti", nebo "Jsem smutná, že kazíš naši hru svým výbušným chováním".
Kdy zbystřit pozornost?
Při takových úvahách se nabízí otázka, zda by nebylo vhodnější ušetřit děti popisovaných zkušeností s přehráváním. Co kdybychom zmiňované hry odložili včas z dosahu dětí? Odpověď zní: "NE!" To, že děti z času načas neumí zvládnout porážku, je úplně normální. Tak jako u nás dospělých, i u dětí přitom hraje roli řada faktorů, např. momentální nálada dítěte. Pokud děti vždy kolem sebe mlátí, když nejsou neustále první a stále určují, co se bude hrát, příp. mění pravidla hry podle toho, jak to jim vyhovuje, měli by rodiče zbystřit pozornost. U takových dětí jde o zjevný nedostatek sebevědomí. Neboť ty, které si budují svoji osobnost ve smyslu "Já jsem něco, já dokážu něco", disponují vnitřní spokojeností, která jim umožňuje uvolnit se a prohrát bez hněvu.
Naučit se prohrávat - věc cviku
Pokud se při hře nedostaví úspěch, mají i klidné děti sklon k agresivitě. Rodiče by neměli také vzdávat soutěžení. Strategie a alternativy řešení konfliktu si lze nacvičit hravou formou. Děti pozorují a imitují chování starších sourozenců a dospělých. Otázky "Jak se těšit z vítězství?" Nebo "Jak se má prohrávat?" Lze zodpovědět prostřednictvím vzorů a příkladů. Chvilkovým východiskem při hrách, které mohou způsobit konflikt, např. "Monopoly" nebo "Člověče, nezlob se" je vytvoření týmu. Určit si spolu s otcem strategii a potom společně vyhrát posiluje pocit soudržnosti. Ale i v opačných případech - děti nemusí nést porážku zcela osamoceně. Pro školáky může být hodinu trvající hra "Člověče, nezlob se" - "těžkým bojem", protože během této doby subjektivně hodně investují: trpělivost, striktní dodržování pravidel a zdrženlivost, když jsou jiní na tahu. Komplikované hry znásobují emocionální nasazení. Několik "partičiek" šachu může být pro děti stejně namáhavé jako vyučovací hodina ve škole. Pokud se ještě k tomu nedostaví úspěch, mají i klidné povahy sklon k agresi. I nedostatek koncentrace, jakož i přetížení nebo naopak nevytíženost mohou stupňovat hněv po prohrané hře. Důležité je vybírat hry přiměřené věku. Dítě je motivováno především tehdy, když jsou nároky na hru o něco vyšší, než jsou jeho schopnosti. Nejmladší děti milují jednoduché hry, které se často opakují. Obecně platí: Dítě by mělo mít takové schopnosti, aby mohlo vlastním přičiněním porazit ostatní účastníky hry - i starší.
Necháme ho raději vyhrát?
Nechávat děti vyhrát, abychom se vyhnuli záchvatům hněvu, není dobrá cesta. Když mají pocit, že mohou být úspěšné jen díky cizí pomoci, začnou se rychle nudit. Úspěch získaný podvodem není vítězstvím. Důležitější je dítěti vysvětlit, že porážky jsou podnětem a předpokladem pro další vítězství, protože lidé se učí nejlépe ze svých chyb. Dalším krokem mohou být zařazeny do volnočasových aktivit kromě stolních her, při kterých jde o konkurenční boj, i hry pohybové, hry v kruhu nebo hry se stavebnicemi. Kdo umí snést frustraci z toho, že se např. svalila vlastnoručně postavená věž, ten je dobře vyzbrojený i pro hry, při kterých jde o vítězství.
Několik tipů, jak usnadnit život těm, co těžko prohrávají
- Povolit hněv: čím více se dítě cítí pochopeno, tím dříve se opět uklidní.
- Agresivní hry, v nichž jde o vyhazování, nehrát příliš často
- Častěji vynadat hracím figurkám.
- Spoluhráče poprosit o pochopení dětí, které nesnesou prohru: frustrující pocit zná každý z nás.
- Pochválit i za prohru, když se hráč choval férově, případně zvolit jednodušší pravidla.
