Jak se vyhnout chybám při výchově, které dělali naši rodiče?
Chtěli jste a snažíte se vychovávat své děti jinak než vaši rodiče? Snažíte se nedělat to, co vám, dětem, vadilo…… A přece, vytočí vás a v afektu řeknete větu, která vás v podání vašich rodičů nadzvedávala a navíc někdy slyšíte, že i tón a zabarvení vašeho hlasu je totožný! Říkáte si, jak je to možné? Zkusíme si v našem článku rozebrat příčiny, a proto se podíváme i trochu do minulosti.
Otázky, co bylo
V konfliktních situacích jednáme velmi impulzivně, bez rozmýšlení. Takové chování vychází z našeho nitra, je to něco, co jsme se jakoby učili velmi dlouho. Od rodičů, den za dnem, od malička. Tak, jako je člověk v roli otce nebo mámy vlastnímu dítěti vzorem, tak on odpozoroval své chování z velké části od svých rodičů. Pokud máma kdysi ve svém hněvu křičela na děti, je pravděpodobné, že ty později budou při výchově svých dětí reagovat podobně. Největší problém je, že nikdo se neumí "svléknout ze své kůže" a setřást přitom vlastní výchovu. Co člověk zažil jako dítě, je jakoby obsažené v každé buňce jeho těla.
Co pomůže?
Vlastně jen jedno: vyrovnat se se svou minulostí. A k tomu patří i to, že se budeme vědomě ptát, jak jsme byli my sami vychováváni. Například:
- Čím jste jako dítě trpěli?
- Jaké používali vaši rodiče tresty?
- Co jste si jako dítě užívali, co se vám líbilo?
- Jaké rituály vládly ve vaší rodině: Ukládali vás například rodiče večer do postele? I vy ukládáte své děti k večernímu spáneku?
O těchto a podobných otázkách by měli rodiče popřemýšlet sami, ale také s přáteli nebo partnerem.
Možná to rodiče také chtěli dělat lépe
Důležité je uznat, že výchova našich rodičů měla i pozitivní stránky. Nezávisle na tom bychom si však měli vytvořit vlastní představu o výchově a někde v mysli mějme uložené, že nikdo není dokonalý. Psychologové doporučují otcům a maminkám, pokud je to možné, aby si ještě jednou promluvili se svými rodiči a pak se jejich zeptali, jaké hodnoty jim chtěli zprostředkovat.
Vidět to pozitivní
Je možné, že po takových rozhovorech zjistíte, k vašemu podivu, že vlastní rodiče to také chtěli dělat lépe. Máma, která se zdánlivě jen málo zajímala o to, čím se zabývá její dcera, se snad jen vědomě stáhla do pozadí, protože její máma ji kdysi přehnaně kontrolovala. Otec, který vždy trval na tom, aby se víkendových aktivit účastnila celá rodina, trpěl v mládí tím, že jeho vlastní otec na něj nikdy neměl čas. A člověk případně zjistí, že jeden či druhý pozitivní způsob chování předává dál svým potomkům. Neboť i ty přebíráme od našich rodičů. Většinou se nám však bohužel vynořují jen ty negativní.
Naučit se něco nového
Dělat všechno jinak než naši vlastní rodiče není tak snadné. Háčkem je, že za tímto záměrem musí stát zcela nová, vlastní představa o výchově. Ale tu člověk nikdy nezažil. Někteří rodiče proto inklinují k tomu, že dělají prostě pravý opak toho, co sami okusili. Pokud je například rodiče drželi příliš zkrátka, plní nyní svým dětem každé přání. Jasně, že oni si to užívají - alespoň na začátku. Trvale to však vede k tomu, že vychovají ze svých dětí malé egoistické tyrany.
Co tedy dělat, abychom se vyhnuli starému, negativnímu stylu výchovy, který se nám nelíbil?
Řekněme, že dítě chce od vás zmrzlinu, ale vy jste mu ji zakázali. Dotírá na vás. Vaše "staré" já by na něj možná křičelo (podobně jako tomu bylo u vás, když jste byli malí a nechtěli jste po x-té jednou poslechnout mámu či tátu, když vám řekli ne). Ale - pokud na dítě křičíte, zůstane sice ticho, nebude po vás nic žádat, ale je to jen ze strachu či leknutí. A otázkou je, zda skutečně chcete své dítě vychovávat se strachem? Navíc vzpomeňte si, jak bylo v takových chvílích vám ...
Pokud otevřete ústa, nadechněte se a zkuste to jinak
Například můžete reagovat takto: "Vím, že si z toho smutný / á, že nemůžeš mít zmrzlinu. Já to chápu." Přestávka. "Ale teď ti tu zmrzlinu nekoupím, protože tě ještě včera bolelo v krku ... nebo - protože jsem ti už koupila čokoládu ..." Efekt: Dítě se navzdory zákazu cítí bráno vážně, akceptuje takto řečené "ne" lépe než odmítnutí podrážděným hlasem rodiče či křikem. Toto udělá dobře nejen dítěti, ale i vám. Posílí to vaše přesvědčení i dobrý pocit, že jste "unikli" vlastní minulosti a směřujete ke stanovenému cíli - vyhnout se chybám svých rodičů ve výchově.
Mějte s sebou trpělivost
Je jasné, že nové chování nefunguje vždy. A už vůbec ne hned. Kdo však vydrží, má dobrou šanci, že najde svou vlastní cestu. Nejdříve se změní chování, pak stanovisko a vystupování. Přesto se čas od času vyskytnou situace, v nichž nás ohrožuje naše minulost. Zde pomůže malý SOS program: Nejdříve opustit místnost a tím i dění a dýchat zhluboka. Pak přemýšlet: "Proč mě teď pronásleduje minulost?" Někdy stačí jedna-dvě minuty a vy můžete situaci odlehčit. Příliš pozdě, věta vám už vyklouzla z úst? "Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš dělat to, co ti já řeknu !!!" Tady pomůže jen jedno: říct dítěti "Je mi to líto" - a nejlepší je zasmát se tomu společně. Neboť nikdo není dokonalý. A to platí i ve správné výchově.
