převlečeme. Najednou se změníme z přísných vedoucích na dokonalé rodiče. Lžeme denně, když se snažíme nedat najevo, jak nás mrzí podraz přítelkyně, nespravedlivý drb či nezájem partnera. Lžeme i vědomě, ve snaze zajistit si úspěch nebo zajistit nějaké výhody. A to přesto, že dětem tvrdíme, jaké je lhaní nesprávné.
Je to opravdu tak? Dá se někdy lež omluvit? Kdy? Tehdy, když na služební cestě podvedeme partnera a po návratu domů se tváříme jakoby nic a držíme se starého známého "zatloukat, zatloukat ..." - vždyť lžeme, abychom zachovali rodinu. Nebo když souhlasíme s kolegy, ale bojíme se šéfovy pomsty, tak mu raději přitakáváme a řekneme to, co chce slyšet? Tehdy, když ve snaze nerozlobit si tchyni raději neřekneme svůj názor a jen se mlčky usmíváme, ačkoli se zlobíme a zuříme? Tehdy, když se po letech manželství milujeme s manželem přesto, že nemáme chuť a předstíráme orgasmus, aby se nerozlobil?
Někdo lže denně, jiný jen občas. Někdo na lež doplatil, jinému prochází. Nelžeme jen slovem, ale i úsměvem, dotykem, oděvem, pohledem. Lžeme, když něco zatajíme a neřekneme pravdu tak, jak ji vnímáme. Lžeme, když lichotíme tomu, kdo se nám nelíbí, když s úsměvem pozveme na večeři manželova šéfa, kterého nemůžeme ani vystát. Toto všechno jsou různé podoby lží.
Ale samy jsou mnohdy svědky našich tajemství, vyhýbavých pohledů, dodatečných hádek a komentování, polopravd. Toto vše vidí, a učí se od nás. Ostatní obyčejně obviníme ze lži, své lži se snažíme omluvit. Námětem pro tyto úvahy jsou právě otázky dětí na toto téma. Děti se totiž ptají na to, jestli dospělí a rodiče lhát mohou ... nebo jak to tedy s lží vlastně je. Dá se lež omluvit a je možné nikdy nelhat?
Autor: Lenka KostkováJakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu našeinfo.cz zakázáno.
Fotografie jsou pouze ilustrativní - zdroj fotografií sxc.hu