Miminka a jejich nevědomá síla a moc
Malý človíček svým příchodem na svět změní žebříček hodnot ve většině rodin. Spousta věcí jde stranou a rodiče kmitají, jak miminko broukne. Přestože si to zatím ještě neuvědomuje, stává se středem vesmíru pro své rodiče, ale i prarodiče a blízké příbuzné…...
Malý človíček začne měnit životy,
aniž si to byl schopen uvědomit. Miminka mají totiž obrovskou moc a právě to je důvodem, proč nemají vyvinutý intelekt. Pokud by byly schopny přemýšlet, brzy by ovládla svět. Co svět, celý vesmír! Lidé se rodí na svět s obrovskou dávkou moci. Jak však rozvíjejí své uvědomování si reality, postupně o tu moc přicházejí a dokud se stihnou vzpamatovat, stojí v řadě běžných dospělých smrtelníků. Jen kdesi v nevědomí se ukrývají slastné vzpomínky na příchuť té ovládající síly. Mnozí po ní prahnou celý život a neumí se jí nabažit. V klamné naději, že ji získají zpět, si někteří z nich volí povolání vojáků, policistů a soudců, vstupují do politických hnutí a kandidují na prezidenty. Hold jejich počestným úmyslům. Potlesk pro fikanou touhu po moci, která řídí jejich pohnutky z hlubokého nevědomí. Možná jim to ještě nikdo neprozradil, ale nejsilnější moc světa se nenachází v politických uskupeních a vojenských armádách. Ta nejdokonalejší a nejsilnější moc je ukryta v kočárcích, v dětských postýlkách, na novorozeneckých odděleních, v inkubátorech a v milujících náručí. Moc přírody. Moc takzvaných bezmocných stvoření odkázaných na naši péči. Je to tak jednoduché a složitě promakané zároveň, že je to až absurdně logické. Ty malé, jakože bezmocné miniatury člověka mají neuvěřitelnou sílu a kapacitu moci. Přestože se sama nedokážou ani trefit ukazováčkem na špičku nosu, vše si umí zařídit tak, aby jim byl dopřán full service a přiměřený komfort. Vůbec netuší jak se to, co vešlo do jejich hladového bříška přes ústa, dostává ven o patro níže, ale umí si zajistit plné bříško, suchý zadeček a blažený úsměv na tváři.
Když toto není moc, tak co pak je?
Žebříčky hodnot převracejí svým rodičům naruby dříve než se stihnou vůbec narodit. Muže a ženu spojují novým životem, pokrevním poutem. Pokud Bůh spojuje muže a ženy ... dělá to prostřednictvím dětí. Potomek vyžaduje oběť, ústupky ... nepřipouští kompromisy. Mohlo by se dokonce zdát, že to drobné neviňátko vonící jako čerstvě rozbalený bonbón zneužívá svou nadlidskou moc a jen stále vyžaduje, bere, nárokuje si. Ale ono umí i dávat. A dává tak mnoho ne proto, že by vědělo, že je to tak dobře, ale právě díky své moci. Má totiž moc omámit láskou a rodičovským citem. Má moc umět být milované. Umí si to tak zařídit. Dává také pocit evoluční satisfakce a uspokojuje tak nejzákladnější potřeby přírody po zachování lidského druhu. Na rovině jednotlivce je to pocit jistoty vyjádřený slovy "Byl jsem tady na tomto světě a něco jsem tu po sobě zanechal". Jakoby člověk odpradávna pletl nekonečný řetěz předků, který se nesmí ukončit a přeměnit tak na prach zapomnění. A tak se narodil malý člověk a celá místnost se za pár sekund naplnila jeho křehkou, ale silnou mocí. Zrodilo se další oko řetězu ... a život jde dál. Jednoduché a složité zároveň. Těžko popsatelné, ale fungující dokonale.
Autor: Martina Dvořáková
