Násilí ve výchově dětí nemá místo
I přes pokrokové myšlení většiny rodičů, stále ještě je fyzický trest výchovným prostředkem v mnoha rodinách. Ale je pro výchovu dítěte tím pravým a v praxi použitelným? Přece neseřežeme každého, kdo nás naštve a přitom děti k tomu svým jednáním nabádáme. Zase jen násilí plodí násilí. A divíme se pak, když si učitelka ve školce stěžuje, že naše dítě ostatní bije.....
To, že bití a tělesné tresty nejsou dobrou výchovnou metodou,
vědí dnes už naštěstí skoro všichni rodiče. Navzdory této skutečnosti se však stane, že nám ruka sem tam "uletí". Následně zůstanou rodiče svým chováním zaskočeni ba až vystrašení, stydí se a mají výčitky svědomí. Jiní se zas obhájí tou otřepanou frází: "Vždyť jedna facka ještě nikomu neuškodila." Příčinou takového řízení je bezmocnost a přetížení rodičů. Zachovat v některých situacích klid není občas jednoduché.
Cesta do dětské duše
Pokud patříte k těm rodičům, kteří v dětství sem tam dostali jednu výchovnou, přijměte pozvání na cestu myšlenkami vašeho dětství. Vzpomeňte si, jak jste se tehdy cítili. Byly to příjemné pocity, které po takovém výchovném aktu nastoupily, nebo jste spolu s bolestí cítili i hanbu, strach, bezmocnost, hněv, odmítnutí a zklamání? Pocit, že rodiče nás už nemají rádi, se nenese lehce. I když jste dnes navzdory tomu všemu úspěšní dospělí lidé, kteří mají sami děti a ty někdy zkoušejí vaše nervy, bylo by dobré přerušit tradici bití. Jak chcete dítěti vysvětlit, že ho tělesně trestáte proto, že ho máte rádi? "Vždyť je to jen jedna po zadku a to ho vůbec nebolí," vysvětlují mnohdy mámy a jakoby přehlížely fakt, že jejich dítě má jen dva-tři roky. Ve třech letech po zadku, v pěti facky, v deseti hůl - a jak to půjde dál? Co budeme dělat, když nás budou "vytáčet" naše o hlavu vyšší děti v pubertě?
Co jsou tělesné tresty?
V Úmluvě o právech dítěte, které podepsala i Česká republika, se píše, že tělesný trest je jakékoliv potrestání, při kterém je použita fyzická síla s úmyslem způsobit bolest nebo nepohodlí. K tělesným (fyzickým) trestům patří: facky, bití na zadek - výprask, facky, tahání za vlasy, bouchnutí, bití po rukou, ústech, strkání, kopání, silné údery, kdy dítě může ztratit rovnováhu. A za nejčastěji používané "pomůcky", které rodičům "pomáhají" děti vychovávat, se považují: vařečka, hůl, řemen, ale i vodítko na psa nebo věšák na šaty.
A co říká na tělesné tresty zákon?
Zákaz tělesných trestů uzákonilo jako první Švédsko, za ním následovaly další skandinávské země, potom Rakousko, Dánsko, Kypr, Litva, Chorvatsko a Německo. U nás jsou od ledna 2009 tělesné tresty zakázány ve smyslu zákona č.. 305/2005 Sb. o sociálně právní ochraně dětí a o sociální kuratele. Podle paragrafu 7 je zakázáno používat veškeré formy tělesných trestů na dítěti a jiné hrubé či ponižující formy zacházení a formy trestání dítěte, které mu způsobují nebo mohou způsobit fyzickou újmu nebo psychickou újmu.
Tělesné tresty a jejich následky
V zásadě musíme vycházet z toho, že každý tělesný trest představuje ponížení dítěte a zranění jeho "já". Nemůžeme tedy zapomínat, že bití s sebou přináší i duchovní působení. Mnohem závažnější, než tělesná bolest je tedy duševní potupení: bezmocnost, bezradnost, izolace, strach a panika jsou pocity, které zanechávají hluboké jizvy. Dítě přemýšlí: "Proč tito lidé, kteří mě mají milovat a ochraňovat, udělali něco takového?" Vzniká tak hluboká emocionální nejistota. Někteří lidé si ani v dospělém věku neumí vybudovat důvěru k jiným lidem ze strachu, že zažijí zklamání.
Proč tedy nemá násilí místo ve výchově?
Fyzické tresty zraňují citlivou dětskou duši: Asi každý zná ten pocit ponížení při facce. Rodiče jsou negativním vzorem: Je bití příkladné? Mohou děti podobné chování vnést později se svého života? Lze reagovat pouze tělesným násilím, pokud máme všeho plné zuby? Jak vysvětlíme dětem, že otec sice může dítě udeřit, ale ono samo se nesmí takto bránit vůči dětem od sousedů, spolužákům nebo sourozencům?
Bití dětí je přiznáním vlastní neschopnosti řešit problémy jiným způsobem
- Neověřitelnosti násilí: Násilí plodí násilí! Jako odezvu na tělesné tresty můžeme u dětí očekávat vzdor a protiútok.
- Minimální působení facek, pohlavků či udeření po zadku: Podle výzkumů způsobí facka žádoucí chování u 18% dětí na pár dní, u 20% na pár hodin a u 41% dětí facka vůbec "neúčinkuje".
- Narušení emocionálního a sociálního vývoje dětí, poruchy chování, apatie, bojácnost, stažení se do pozadí, mlčenlivost, nervozita, poruchy koncentrace, pokles výkonů, agresivita, poruchy spánku, noční můry a pod.
- Ohrožení zdraví: poškození mozku, hematomy, odřeniny, popáleniny, zlomeniny apod.
Pokud ztratí děti důvěru v rodiče úplně,
pak jsou donuceny jít rodině z cesty: milosrdné lži (lžu v zájmu spokojenosti rodičů), chození za školu, minimální zdržování se doma. Tyto pokusy o únik vedou téměř pravidelně k ještě většímu násilí ze strany rodičů. Pokud děti poslouchají jen ze strachu, pak nejde o žádnou výchovu. Výchova znamená zprostředkovat dětem takové hodnoty, pomocí kterých se budou umět samy rozhodnout, co je správné a co ne. Jde o dlouhodobý a namáhavý proces, který nám zabere hodně času, stojí hodně sil a nervů. Činy však dokáží dítěti říci mnohem více než slova. Nikdo nechce od rodičů, aby byly vždy perfektní. Samozřejmě, že člověk někdy ztratí nervy. Tehdy bychom si však neměli namlouvat, že je to v pořádku. Člověk tedy může ztratit nervy a křičet na děti, až se dům otřásá, ale je to zároveň krok zpět do doby kamenné, kdy platilo právo silnějšího.
Co můžeme dělat, pokud "přeteče pohár trpělivosti"?
Pokud nám ruka opakovaně "pálí", jde většinou o situace, kdy se cítíme přetížení - vystresovaní a vynervovaní. Facku dáváme v afektu, v tom momentě si plně ani neuvědomujeme, co děláme. Důležité tedy je, udělat v té chvíli něco jiného než uhodit, jde tedy o to, abychom "vychladli" - například hodit polštářem do zdi, napočítat do deseti nebo raději do čtyřiceti, napít se studené vody, opustit místnost, uložit dítě někam dál od vás (lepší je, když dítě pláče, že je samo, než aby plakalo od bolesti, když dostane nářez), udělat si kávu nebo čaj, zatelefonovat kamarádce. Musíte se ovládnout jen na pár vteřin, pak zpravidla impuls na udeření vymizí. A pokud jste se již uklidnili, jděte opět k dítěti, vezměte si ho na ruce nebo kolena a ukažte mu vaši lítost a smutek z toho, jak se nevhodně chovalo. Oběma se vám uleví, že bouřka pominula a obešlo se to i bez bití.
A co když ruka přece vyletěla?
Jak by se měli chovat rodiče, pokud jim navzdory nejlepším úmyslem ruka vyletěla? Rodiče nejsou samozřejmě žádní roboti. Pokud se však neovládnou a dítě tělesně potrestají, potom by se mu měli v každém případě omluvit, radí psychologové. Jako první bychom měli dítě obejmout. Objetí mu řekne víc než tisíc slov. Důležité přitom je, že dítěti ukážeme, že ho máme rádi: "Promiň, ale praskly mi nervy. Velmi jsem se rozzlobil / a, když jsi se nechtěla oblékat. " A i když kritizujeme, měli bychom dát jasně najevo, že kritizujeme chování a ne osobu. ("Toto a toto jsi udělal /-a špatně." A ne "Ty si špatný / špatná.") Odborníci dále upozorňují, že rodiče by se měli včas naučit, jak se nedostat do takových situací, které by je pak mohly mrzet. Pokud například potřebujeme v klidu telefonovat, aniž by nás malé dítě rušilo, přinesme mu krabici s hračkami k telefonu. Pokud se chceme vyhnout rannímu stresu, abychom přišli včas do školy nebo školky, vstaneme o půl hodiny dříve. Pokud nás přivádí do zuřivosti, že nám dítě trhá listy na hrnkových květech, odložme je na parapet. Pokud dítě hází písek na děti na hřišti, vyzvěte jej, aby postavil z písku krásný hrad a pomozme mu při tom. Dělejme tedy vše tak, abychom nemuseli používat trest, a už vůbec ne tělesný.
Existuje výjimka - kdy může plácnutí po zadku výchovně působit?
Zdeněk Matějček (známý český psycholog) připouštěl situace, kdy tělesný trest (samozřejmě ve své nejmírnější formě) má určité výchovné opodstatnění. Podle něj jsou batolata a zčásti i děti předškolního věku vývojově nastaveny na jakési fyziologické vnímání a přijímání trestů a odměn. Pohlazení, pomazlení nebo sladkost je pro dvouleté dítě jednoduchou a jasně srozumitelnou odměnou. Stejně jednoznačně na ně pak zapůsobí malé plácnutí přes zadeček. Ještě jednou je však třeba připomenout otázku vývoje. Čím je dítě starší, tím méně je ruka na jeho zadečku účinná a výchovně smysluplná. Pravděpodobně není třeba zdůrazňovat, že jakékoliv trestání dětí mladších než jeden rok je zcela neopodstatněné. Pokud má trest následovat po nějakém provinění dítěte, pak jsou kojenci zcela bez viny. Ve svém vyvíjejícím se mozečku ještě nejsou schopny zpracovat naše požadavky a tím pádem je ani nemohou plnit. To, že takto malinké dítě pláče nebo křičí, není to "vztekání", ale projevem nějakého nepohodlí nebo jeho temperamentu (některé děti zkrátka pláčí více než jiné). Zároveň je však třeba ale podotknout, že s tímto názorem, kdy mírný tělesný trest může pomoci při výchově, se velmi mnoho dnešních psychologů neztotožňuje.
Kolik lidí, tolik názorů
Bít či nebít? To je téma, o kterém polemizují rodiče všude: na hřišti, v mateřských centrech, v práci, a nejbohatší diskuze najdeme na různých portálech pro rodiče. I názory se velmi rozcházejí. Zatímco jedni rodiče nepřipustí ani jen plácnutí po plence, druzí kromě výprasku schvalují i facky, třetí dokonce tvrdou sparťanskou výchovu. V otázce mírných tělesných trestů, jejich účinků a důsledků se neshodnou ani psychologové. Obecně však lze říci, že většina rodičů u nás považuje časté bití za zcela nepřijatelné. Stejně nepovažují za správné, pokud by měly za trest své děti ponižovat, ignorovat a citově odmítat. České matky a otcové nedávají přednost ani klečení, nadávání a občasným bitím řemenem. Podle průzkumů za částečně přijatelnou již považují občasnou facku, křik, odebrání hračky či zákaz oblíbené činnosti a postavení do kouta. Nejčastějším výchovným prostředkem je zákaz dívání TV a občasné plácnutí po zadku.
Závěr
Úspěšní rodiče ví, že vychovávat se dá i bez tělesných trestů. Pouze ti nejzoufalejší sahají po nich, neboť zkoušejí všechno možné, jen aby dosáhli u svých dětí žádoucí chování. A přitom možná neví, že tělesný trest nic neřeší. Dítě udělá něco špatného, dostane za to trest a považuje to za vyřízenou věc. Žádné výčitky svědomí. Vždyť je s rodiči vyřízené. Nepřemýšlí o důvodech ani následcích svého jednání, vždyť už dostalo nářez a tím se to vyřešilo. Z tohoto pohledu tedy trest výchovný efekt nemá. Psychologové radí: vyhýbejte se tělesným trestům, zkuste odhalit příčiny, které způsobují, že se dítě nevhodně chová. Nepřehánějte však u dětí svá očekávání a nebuďte perfekcionalisté. Děti jsou děti a vše prožívají s patřičnou intenzitou. Bývají hlučné, zvědavé, nepořádné, tvrdohlavé, netrpělivé.
Tip
Někdy pomůže, když neposlušné dítě pohladíme po vláskách nebo cvrnkneme do nosu. Tím enormně odlehčíme situaci a dáme dítěti to, co tak velmi potřebuje - lásku a pozornost.
Autor: Lenka Kostková
