Otec je muž, který rozumí svým dětem
Otcovství je dar, který je třeba náležitě využít. Mužům pomáhá v boji s časem, vrací je zpět do mládí a dětství. Ale ani děti nepřijdou zkrátka. Potřebují mužský element ve výchově a umí ho i náležitě ocenit.
Někdy mezi šestnácti a osmdesáti lety se může muž stát biologickým otcem, snadno a plný pýchy
Stačí, když padne některé ženě do oka. Psychologické otcovství, to znamená postarat se o dítě v citovém, rozumovém, ve filozofickém smyslu a navíc ve smyslu sociální odpovědnosti, což znamená nejen dítě materiálně zajistit, ale mu i poskytnout společenskou jistotu a dobrý příklad. A to je už mnohem složitější, namáhavější, ale i uspokojivější. Genetici tvrdí, že nejzdravější děti se rodí ženám po dvacítce a mužům po třicítce. Před vstupem do školy skládáme zkoušky školní zralosti, ale zralost pro otcovství v tom nebiologické významu se zatím nevyžaduje. I tak bychom se asi nedohodli, na čem se zakládá. Docela jednoduché kritérium by mohlo být: umět mít radost z dítěte. Tak nejlépe uspokojíme základní potřeby malých: věnujeme jim dostatečnou pozornost, učíme se jim porozumět a s nadšením oceňujeme jejich narůstající úspěchy. Všimněte si, že všechny tyto přednosti připisuje křesťanství nejvyššímu otci a je možné, že to diktuje sám život.
Změna z muže na otce je velkou příležitostí dozrát
Předčasné otcovství je spíše projevem nezralosti, než dospělosti. A protože rodičovství je neodvolatelné, musíme se na něj připravit, nebo dodatečně dozrát. Tou nejkrásnější a nejpotřebnější charakteristikou otcovství je touha rozdávat bez nároku na splátky. Je to opuštění dětského egoismu, myšlenka na druhého, zapomenutí jen na vlastní prospěch či výhody, při kterém překvapivě nejvíce získáváme. Přijde čas, kdy už nemusíme jít každý den na trénink, když budování kariéry není sice zapomenuté, ale jaksi méně důležité a když najednou hledáme harmonii mezi prací, osobními zájmy a rodinou. A to je neklamnou známkou dobrého otcovství, jestliže umíme ve prospěch dítěte změnit svůj okamžitý plán, aby se s postupujícím věkem i dítě naučilo brát ohled na druhé. Tak začíná vzájemné obohacování, podněcování a povzbuzování. Každá žena podvědomě hledá muže, který by byl dobrým otcem jejich společným dětem. K tomu však musí i ona sama přispět. Vnímat manžela s příchodem dítěte jako otce, vytvořit trojici vzájemně si pomáhajících lidí a nechtít, že si s dítětem vystačí sama. Muži mají rodičovské instinkty, které je třeba probudit, ne potlačit.
Otcovství začíná vlastně ještě v dětství,
přítomností vlastního otce, pak pokračuje sebevýchovou a úspěchy ve studiu a práci, aby se realizovalo v konkrétním soužití s dětmi v radosti ze spolupráce celé rodiny. Muž nachází otcovstvím svou novou společenskou roli, naplnění manželských očekávání, potvrzení skutečné dospělosti i vědomí nesmrtelnosti. Ale je v tom ještě mnohem, mnohem víc, nárůst odpovědnosti, probuzení rozvahy, konec mladických depresí, zrealizování ideálů a v neposlední řadě nové přátelství s pokrevním človíčkem. To vše vytváří nový obraz o sobě samém, to vše volá po zamyšlení a nových plánech. Zázrak znovuzrození ovlivňuje všechny blízké kolem.
Pro dceru znamená dobrý otec zrcadlo ženství a čím bude otec mužnější, tím bude ona více růst do své ženskosti. Pro syna je otec potřebným vzorem. Usiluje se ho dosáhnout, napodobuje ho, soutěží s ním, až přijde čas, když si ho musí kriticky "odidealizovať", aby se uměl od něj emancipovat. Tuto chvíli je třeba přežít s nadhledem, není to zmenšení lásky, spíše její prohloubení vzájemným pochopením. Tak jak se syn nemůže absolutně identifikovat s otcem, neměl by se ani otec příliš vidět v synovi. Kromě společných věcí mají i mnoho rozdílného, zajímavého a neopakovatelného. To zvyšuje jejich lidskou hodnotu.
"Chlapské záležitosti"
Co znamená pro syna přítomnost otce? Především životní jistotu (proto tak těžce snáší jeho případný odchod). Také specificky mužské podněty jako rozhodnost, odvahu, charakter, vytrvalost a spravedlnost. Je zajímavé, že chlapci rostoucí bez otců mívají slabší výkony v matematice, nedostatky v jiných oblastech se nedají tak exaktně vyjádřit. Otec zprostředkovává dětem i kontakt se společností, na což má obvykle více příležitostí než matka. Otec předává synovi nejrozličnější pracovní, sportovní a konstruktivní zájmy a způsobilosti. Snad největším a nejhodnotnějším dědictvím po otci je jeho životní styl, konkrétní návod, jak se dá žít, důvod na životní spokojenost, způsob překonávání překážek a vycházení s lidmi. Otcovství je kulturní štafetou mezi předchozí generací a vlastními dětmi. Ovlivněn zvyky vlastního domova učí se otec porozumět mladým a přijímat to, co se přijmout dá. Pokud je úkolem mladých přicházet s novotami, brzdí rodiče jejich nerozvážný rozlet, chrání je před zbytečným zraněním, ale současně ocení nesporné zisky. Přibývání let však nemusí vždy nutně znamenat i přibývání zkušeností a moudrosti. Příklad sebevýchovy u rodičů je pro děti tím nejlepším podnětem ke vlastnímu zlepšování. Je důležité, aby děti viděly férový vztah mezi rodiči, schopnost řešit neshody a napětí, vědět nebýt zbytečné zatrpklý, odpouštět a neubližovat. Muž, který opustí své dítě, křivdí nejen jemu, ale i sobě samému, protože bez odpovědnosti za druhou bytost, bez každodenního překonávání egoismu nedozraje ani sám pán tvorstva, nejmoudřejší a nejsilnější. Stejně jako v okamžiku splynutí dvou zárodečných buněk není možné ani v pozdějším životě dítěte říct, který z rodičů je potřebnější. Dítě pobíhá mezi oběma, drží se jich za ruce a stále častěji na delší čas odbíhá, aby se vrátilo s radostí nového poznání. Ještě i ve své vlastní dospělosti se opakovaně vrací do původní rodiny, k těm dvěma dospělým, kteří mu uměli dát vhodný příklad a naplnili jeho život smysluplnou radostí. Potěšení z otcovství je i radost ze života jako takového.
