Proč děti tolik milují babičku a dědu?
Babička a dědeček si nemusí budovat autoritu, přesto je vnoučata poslouchají, respektují a milují. Proč tomu tak je? A co ve vás vyvolává již pouhé vyslovení jejich jména? Trávili jste s nimi dětství a více času než se zaměstnanými rodiči? Mohli jste se jim bez obav svěřit a oni vaše tajemství respektovali? Milovali vás, přestože jste jejich dětem často doslova zavařili hlavy svými nezbednostmi? Proč vlastně si více rozumíme s prarodiči, když rodiče jsou nám věkově blíže?
1. Ta vůně
Je to magie, nebo jeden z divů světa, ale kdykoliv k našim prarodičům přijdeme, vůně jídla je cítit až na chodbu. Máme nutkání, prozkoumat spíž, ledničku, hrnec, který je na sporáku a zjistit, co všechno naše babička od rána stihla. Je hodně pravděpodobné, že i vaše oblíbené jídlo, pochází právě z kuchyně vašich prarodičů.
2. Záplata na všechny díry
A teď to nemyslíme metaforicky. Díra na ponožce, díra na bundě, nebo roztrhané kalhoty. Oku babičky neunikne ani ten nejmenší rozpáraný šev a během pěti vteřin už svlékáme tričko a podáváme ho babičce, která dá dírce pocítit, kdo je tady pán.
3. Kryje nám záda
Ať už jste to byli vy, vaše mladší sestřenice, nebo rebelský bratranec, něco, co se nemělo dostat do uší našich rodičů se přece jen stát muselo. Tehdy přišla řada na naše prarodiče, aby rychle vymysleli polehčující okolnost a nás tak uchránili od trestu domácího vězení na dva týdny. Za rozbité koule na vánočním stromku tak mohl kocour a celý plech s koláčem zmizel, když přišla nečekaná návštěva.
4. Lepší než Star Wars
Historky z mládí dědy, mají nevyčíslitelnou hodnotu. I když je slyšíte minimálně tisíckrát a znáte je už všechny nazpaměť, nikdy ho z vyprávění o tom, jak utíkal před policisty, i když nic neudělal, nestopnete. Vždyť větu: "Na kole jsem vytáčel zatáčku tak, že mi uši olizovaly beton," jste nemohli slyšet od nikoho jiného.
5. Naše potřeby nadevše
"Mirek by rád podpálil sousedovu stodolu, dědo nemáš po ruce sirky"? Co nám naši předkové na očích viděli, to jako kdyby se stalo. My jsme to párkrát i patřičně využili, ale uměli jsme vycítit, kdy už je to opravdu hodně.
6. Věčné děti
Jestli máme dvacet, třicet, nebo čtyřicet, pro naše prarodiče jsme stále malými dětmi. Pamatují si, jak jsme si své malé prsty přivřely do dveří, jak jsme ty škrábavé punčochy ani za svět nechtěli dát na nohy. V očích našich prarodičů budeme navždy dětmi a to je úžasné! A úžasné je i to, když jim můžeme jejich bezmeznou lásku alespoň občas oplatit.
Autor: Lenka Kostková
