Rodina ovlivňuje chování dětí a formuje jejich osobnost
Rodina je první sociální skupina, která ovlivňuje chování dítěte v raném věku jeho života. Zde prožívá kontakt s nejbližšími lidmi, učí se navazovat s nimi citové vazby, začne vyslovovat svá první slůvka a získává základy společenského chování.
Základy vývinu charakteru, formování osobnostních rysů,
dokonce inteligence se kladou a budují v prvních 8 - 10 letech života. V rodině se u otce a matky setkává s autoritou, s potřebou přizpůsobit se pravidlům soužití, ale také s láskyplným přijímáním a sebevnímáním se, co bude pro něj předpokladem pro utváření si adekvátního sebevědomí i přiměřených vztahů k jiným lidem. V tomto směru jsou prvním modelem právě rodiče, ale i sourozenci, vůči nimž se učí tlumit svůj egoismus, učí se hledat si své vlastní postavení a uplatnění, soužití a spoluprácit, citově prožívat vztahy a události, se kterými se v rodině nejen ono, ale všichni setkávají. Je to tedy především způsob výchovy v rodině, který podstatně ovlivňuje rysy osobnosti dítěte, které se za jistých okolností mohou stát dokonce trvalými charakteristikami jeho osobnosti. Například pokud je dítě výchovně zanedbávané, může vykazovat znaky slabomyslnosti (sociální oligofrenie). Dalším příkladem je tzv.. separační úzkost, která je způsobena častým a opakovaným ponecháním dítěte o samotě v kritickém vývojovém období a má nežádoucí vliv na vývin osobnosti - člověk se může stát nejistým, úzkostným. Obecně však platí, že rodina má pozitivní roli při formování člověka. Je tedy nesporné, že způsob výchovy je velmi důležitý nejen pro vztah dětí a rodičů, ale i pro jejich duševní vývoj a budoucnost.
Co všechno si musíme uvědomit, abychom náš rodinný život udělali centrem pozitivního vlivu?
- Rodina je systém základní citové podpory - dítě i dospělý nacházejí v rodině útočiště a podporu, je oázou uprostřed každodenních činností. Pokud rodina funguje dobře, život v domácnosti podporuje duševní zdraví jejich členů.
- Dobré a trvalé rodinné vztahy nevzniknou samy od sebe a ze dne na den - manželský vztah je třeba neustále pěstovat. Po svatbě by se nemělo zapomínat na romantiku, pozornost, projevy lásky ... Nadšení z dětí a jejich úspěchů, a aktivní podpora při řešení jejich problémů by měly přetrvávat i po prvních etapách života dítěte (nebo po prvním dítěti).
- Efektivní komunikace je jedním ze základních pravidel šťastné rodiny - rodiny, ve kterých se komunikuje na všech úrovních, vytvářejí podmínky pro zdravý psychický vývin a upevňují citové vazby. Toto pravidlo platí jak pro partnery, tak pro děti. Vyprávět o svých pocitech, stavech mysli, očekáváních. Hluboká komunikace zahrnuje empatii, pozorné naslouchání a reagování s cílem zachovat pozitivní atmosféru.
- První roky jsou pro vývoj dítěte klíčové z několika hledisek - mnohé zvyky, které přežívají po celý život, se začínají utvářet v předškolním nebo školním věku. Základy vývinu charakteru, formování osobnostních rysů, dokonce inteligence se kladou a budují v prvních 8 - 10 letech života.
- Úspěšná rodina se vyznačuje velkým úsilím a oddaností - přílišná pracovní vytíženost rodičů je však něčím téměř samozřejmým. Rodina je tím pádem sice lépe ekonomicky zajištěna, ale je velmi důležité udržet rovnováhu, která jejím členům umožní strávit spolu kvalitně čas. Poznání jednotlivých vývojových etap pomáhá rodičům uplatnit účinnější výchovný přístup. Rodiče tak mohou lépe předvídat a očekávat budoucí potřeby dětí, ověřit si, zda vykazované chování koresponduje s vývojovým obdobím dítěte, a tedy odpovídá jeho věku. Mohou také účinnějši komunikovat na psychologické úrovni každého věku.
- Disciplína je jedním z hlavních podpůrných pilířů při výchově dítěte - je dokonce nezbytná pro harmonický vývin osobnosti dítěte. Samozřejmě, musí brát v úvahu obecnou charakteristiku pro daný věk a také jedinečnost každého dítěte. Obecně platí, že averzivní metody (trest, pokárání) je třeba postupně, vzhledem k věku dítěte, nahrazovat pozitivními stimulačními metodami (odměna, pochvala), dokud se nestane sebekázeň pro dítě normou.
- Rodina nabízí to nejlepší prostředí pro zdravou sexuální výchovu - uvolněná atmosféra v rodině, kde se dá přirozeně mluvit o různých aspektech sexuality, je ideální prostředí pro sexuální výchovu dětí. Je méně pravděpodobné, že děti, které se o biologických, psychologických, a morálních stránkách sexuality dozvědí od rodičů, podlehnou předsudkům a tabu, které obyčejně obklopují sexualitu.
- Rodina má výrazný vliv na intelektuální schopnosti a výkon ve škole - rodiče a starší sourozenci mohou velmi pozitivně ovlivnit mladší děti. V klidném prostředí, ve kterém jsou knihy a vzdělávací materiály vždy dostupné a kde převládá pozitivní postoj k životu, se u dítěte již v raném věku kladou dobré základy jeho budoucí intelektuální a školní úspěšnosti. Rodiče by nikdy neměli přenechat odpovědnost za vzdělávání svých dětí jen škole. Úspěšnost v učení se v dětství vlastně ve velké míře závisí na postoji a řízení rodičů.
- Rodina je klíčovým faktorem pro rozvoj sebeúcty - Základy zdravé sebeúcty se kladou v předškolním věku stráveném v kruhu rodiny. Rodičovská autorita je dvousečná zbraň, která buď dětem poskytne osobní jistotu s přiměřeným a zdravým sebepojetí, nebo z nich udělá nejisté, bázlivé lidi, co si myslí, že úspěch je jen pro jiné. Tento základní princip zahrnuje uznání výkonů dítěte, upřímné povzbuzení a usměrňování při úkolech, časté připomínání jeho pozitivních činů a podpora při dosahování různých cílů.
- Společné duchovní hodnoty rodinu sjednocují a obohacují - je pravděpodobné, že rodiny, které zachovávají přiměřený systém duchovních hodnot, budou muset čelit menším problémům se vztahy, než ty, které se nikdy nezastaví a nevěnují pozornost duchovním záležitostem. Duchovno pomáhá člověku odpoutat se od sebe, vnímat své okolí a být empatičtější a oporou. Je vykročením k harmonickým vztahům a porozumění v jakémkoliv společenství, rodinu nevyjímaje.
I rodiče jsou "jen" lidé ...
Stává se, že rodiče zapomínají, že jsou lidé, s chybami a omezeními, skutečnými pocity. Rodič si už nedovolí být sám sebou, ať už cítí v té či oné situaci cokoliv. Cítí zodpovědnost být lepším. Má pocit, že jeho city musí být vždy důsledné, musí mít své děti stále rád, musí být bezpodmínečně akceptující, tolerantní, své osobní požadavky musí odložit stranou, musí se obětovat pro své děti, musí být stále spravedlivý - především se však nesmí dopouštět chyb , kterých se dopouštěli jeho rodiče. Ale ve skutečnosti děti mají raději, když vidí, že jejich rodiče jsou opravdu lidmi, i s chybami, když s nimi mají přátelský a otevřený vztah. Kromě toho, dříve či později začne být rodič, který se snaží o dokonalost, vyčerpaný a frustrovaný, protože dokonalí ve své podstatě nejsme samozřejmě snaha se cení, ale nesmíme být na sebe přehnaně přísní.
Jak tedy můžeme být v očích našich dětí lidští?
Jak je možné zůstat sebou samým a zároveň být rodičem? Můžeme mít vůči svým dětem i pozitivní, ale i negativní pocity, není třeba předstírat akceptující a láskyplné city vůči dětem, pokud je ve skutečnosti nepociťujeme. Děti mají schopnost vycítit neupřímnost a mate je to. Rovněž se nemusíme snažit cítit ke všem svým dětem stejný cit. Tak jako každé dítě je jedinečné, taková bude i naše láska. Především se musíme naučit poznávat vlastní pocity. Každý rodič je člověk a jako takový může mít k dětem dvojí pocity: akceptování a neakceptování. Např..: Pokud se dítě dívá na televizi a rodič může zatím nerušeně pracovat, chování dítěte bude akceptováno. Pokud má ale televizor zapnutý příliš nahlas, člověk nejenže nemůže pracovat, ale "bolí ho uši", zařadí chování k nepřijatelným. Nakolik rodič bude chování dítěte akceptovat, závisí z velké části i na jeho osobnosti. Jsou rodiče, kteří díky své povaze snadno akceptují své děti. Takoví lidé většinou snadněji akceptují lidi obecně. Akceptování je vlastně znakem jejich osobnosti, naznačuje jejich vnitřní bezpečnost a vysokou úroveň tolerance. Ve společnosti takových lidí se cítíme dobře, mluvíme otevřeně a jsme uvolnění. Naopak, lidé, kteří jsou "neakceptující", mívají přísné a strnulé představy o tom, jak se patří chovat, co je správné a co nesprávné. Stupeň akceptování však nezávisí jen na osobnosti rodiče, ale i od samotného dítěte. Některé děti je těžší akceptovat, mohou být agresivní, příliš aktivní, možná je nesympatický jejich zevnějšek, nebo mají vlastnosti, které nemáme rádi. Například mnoho rodičů hůře akceptuje děti příliš pohyblivé, samostatné, zvědavé, oproti dětem pasivnějším a závislejším. Akceptování nebo neakceptování je ovlivněno i dalšími faktory, jako jsou: momentální nálada rodiče, duševní rozpoložení, zdravotní stav jeho i dítěte, a také situačně. Na návštěvě akceptujeme jiné chování než doma. Neexistuje rodič, který by stále akceptoval každé chování dítěte. Někteří se proto uchylují k falešnému akceptování, to má však na dítě škodlivý vliv. Jak již bylo řečeno, dítě to mate, přijímá totiž i signál akceptování, i signál nevole. Totiž, všichni vnímáme verbální i neverbální projev, a právě ten druhý nás prozradí. Takže pokud slovy dítěti říkáme, že to, co dělá, je v pořádku a nevadí nám to, tak neverbální projevy naznačují, že je tomu přesně naopak. Dítě je v rozpacích. Například, pokud dítě přinese ze školy "špatnou" známku. Podle matky to není v pořádku, chtěla by, aby se její dítě lépe učilo, ale zároveň, v duchu "pozitivní podpory", se bude tvářit, že je to v pořádku. Dítě na jedné straně je rádo, že se matka navenek nezlobí, na druhé straně ale cítí, že matce se to nelíbí, ale protože ona tvrdí, že je vše v pořádku, je zmatené. V takovém případě je lepší říci: nelíbí se mi, že si donesl trojku z češtiny, myslím si, že máš na víc a doufám, že v budoucnu se budeš víc snažit. Nebo jiný příklad: pokud je dítě déle večer vzhůru, ale matce se to nelíbí, v rámci své představy absolutní akceptace se bude tvářit, že je to v pořádku. Dítě na jedné straně je rádo, že může déle být vzhůru, na druhé straně ale cítí, že podle mámy to není v pořádku, neví, jak se zachovat ... Dítě, které se často dostává do takové situace, může dojít k přesvědčení , že ho nemají rádi. Děti mají raději, když vidí, že jsou jejich rodiče opravdu lidmi, i s chybami, když s nimi mají přátelský a otevřený vztah. Často se také stává, že dítě začne zkoušet reakce rodičů nebo bude úzkostlivé, ztrácí pocit bezpečnosti. Falešné akceptování má i vedlejší vliv. Pokud dítě dostává smíšené odkazy, začíná mít pomalu pochybnosti o upřímnosti a čestnosti rodiče. Zjišťují, že často jinak mluví, než cítí. Vůči takovému rodiči bude pravděpodobně nedůvěřivé. Zjednodušeně se tedy dá říci, že každý rodič má právo neakceptovat, a povinnost nezakrývat to. Přesto, že jsme "pouze" lidé, je třeba si přece jen uvědomit, že děti se samy na svět "nezvou", my je sem "zveme" (ve většině případů). Nikdy není na škodu na sobě zapracovat, pokud známe své nedostatky, a cestu by nám mělo ukázat naše srdce.
Aktivní naslouchání
Aktivní naslouchání pomáhá dítěti pokračovat v rozhovoru, formulovat své myšlenky. Pomáhá mu odhalit své skutečné pocity. Obecně, pokud má člověk nějaké tíživé myšlenky nebo pocity, pomáhá mu, pokud je může otevřeně vyjádřit. Když rodič akceptuje pocity dítěte prostřednictvím aktivního naslouchání, akceptuje je snadněji i samotné dítě. Aktivní naslouchání také pomáhá rodiči respektovat dítě. Dále podněcuje dítě k samostatnému přemýšlení, stanovení diagnózy problému a jeho řešení. Každému pomáhá, když má možnost se pořádně vyprávět nahlas a nejen v duchu přemýšlet. Dítě, které se setkává s aktivním poslechem, si ochotněji vyslechne myšlenky a představy svých rodičů. Je snazší se soustředit na názor toho člověka, který si vyslechl naše stanovisko. Aktivní naslouchání je tedy jeden z nejúčinnějších prostředků, pomocí kterého můžeme dítě vést k samostatnosti, odpovědnosti a nezávislosti. Aktivní naslouchání vyžaduje několik vnitřních podmínek pro to, aby bylo opravdu funkční (aby slova nezněly uměle, falešně):
- Je třeba chtít slyšet, co nám dítě říká. Znamená to, že jsme ochotni mu věnovat čas. Pokud ho nemáme, třeba mu to otevřeně říci.
- Musíme upřímně chtít pomoci dítěti v jeho problému.
- Musíme být schopni upřímně akceptovat jeho pocity, ať jsou jakékoliv a ať se jakkoliv liší od našich pocitů, nebo od našich představ o tom, jaké by měly být pocity dítěte.
- Musíme být přesvědčeni, že dítě je schopno se vypořádat se svými pocity, je schopno zpracovat je a najít řešení problémů. Toto přesvědčení je možné formovat pozorováním, jak dítě řeší problémy.
- Musíme připustit, že pocity jsou přechodné, nestálé. City jsou proměnlivé - nenávist se může změnit v lásku, bojácnost v naději. Není třeba se bát projevu pocitů, nezafixují se v dítěti nastálo.
- Musíme být schopni vidět dítě jako nezávislou, samostatnou bytost. Musíme být s ním, když prožívá své problémy, ale ponechat mu samostatnost.
Úspěšnost v učení se v dětství vlastně ve velké míře závisí na postoje a řízení rodičů
Když člověk použije aktivní naslouchání, nevyhne se i jistému "riziku". A tím je, že pokud chceme přesně pochopit, co cítí, co si myslí člověk ze svého zorného úhlu, vžijíc se do jeho rozpoložení, dívejte se na svět jeho očima, může to změnit i náš vlastní názor, naše stanovisko. Ten, kdo otevřeně přijímá zážitky jiných lidí, může snadno zažít potřebu přehodnocení vlastních zážitků. Pružná, přizpůsobivá osobnost se změn nebojí. Pokud mají děti přizpůsobivé rodiče, s radostí vidí, že jejich otec a matka jsou ochotni změnit se. Jak aplikovat aktivní naslouchání u dětí, které ještě nemluví.
Potřebné jsou určité doplňující poznatky o podstatě neverbální komunikace
Co se týče schopností řešení problémů, jsou často podceňovány, hlavně proto, že kojenec je skutečně v mnohém odkázán na pomoc dospělých. Takže v čem se kojenec liší?
- Zaprvé, kojenci mají stejné potřeby jako větší děti nebo dospělí. Jejich uspokojování není bezproblémové. Je jim zima, jsou hladové, mokré, žíznivé, frustrované ... Pomáhat kojencům řešit tyto problémy je speciální úloha dospělých. Zadruhé, kojenci a malé děti jsou při uspokojování potřeb a řešení problémů extrémně závislé na rodičích. Jejich vnitřní zdroje a schopnosti jsou omezené. Zatřetí, chybí jim schopnost slovně vyjádřit své potřeby. Rodič je často bezradný, protože mu odkaz není dostatečně srozumitelný. Za čtvrté, malé dítě často samo neví, co mu překáží. Snad je tomu tak proto, že jeho požadavky jsou ještě převážně fyziologického charakteru, tedy neuspokojené tělesné potřeby, jako je hlad, žízeň, bolest, únava. A i nevyspělost rozumových a řečových schopností ztěžuje možnost přesného určení problému. Proto se pomoc při uspokojování potřeb a při řešení problémů kojence v mnohém liší od pomoci, kterou potřebují větší děti, avšak ne natolik, jak by si mnozí rodiče mysleli.
- Aplikování aktivního naslouchání u kojence se dá naučit stejně, jak se ho člověk naučí uplatňovat u starších dětí. Rozdíl je pouze v tom, že nyní se rodič musí soustředit na neverbální odkazy. Dítě namísto vyjádření svého problému slovy začne plakat - to se považuje za neverbální projev. A jelikož na kontrolu správného dekódování signálu by rodič zbytečně volil slova (i když, samozřejmě, přímluva je na místě), musí si i on zvolit pro zpětný signál metodu chování. Tedy vezme dítě na ruce, pokud je potřeba dítěte uspokojena, přestane plakat, tedy vysílá signál, že rodič pochopil, co potřebovalo.Pokud ne, pláče nadále a rodič zkusí jinou odpověď - dá mu např.. pít. Toto znají všichni, kteří mají děti. Existují situace, které nejsou zcela jednoznačné. Může se stát, že rodič nebude používat metodu "aktivního naslouchání" a nesprávně dekóduje odkaz, nevšímal si, že dítě je i nadále znepokojeno. Bude přesvědčen o tom, že pláče bezdůvodně, ale vlastně tomu tak není. Jen nepochopil potřebu dítěte.
Je důležité,
aby oboustranná komunikace dobře fungovala. Je zcela pochopitelné, proč se považuje za důležité, aby rodič a dítě trávili během prvních let jeho života co nejvíce času společně. Tehdy pozná rodič své dítě jako nikdo jiný, tehdy si formuje schopnosti, jejichž prostřednictvím bude umět v budoucnu dekódovat odkazy dítěte. Tento raný věk vyžaduje téměř úplnou přítomnost rodiče. Nestačí však jen být s ním. Je třeba přesně poslouchat a pozorovat projevy chování dítěte. Jedině tak může rodič pochopit, co se v dítěti odehrává a může mu tak poskytnout to, co potřebuje.
Autor: Lenka Kostková
