Schopnost umět se vžít do jiných lidí, cítit, co oni cítí a rozumět jim v daném okamžiku je lepší, než si rozumějí oni sami (zejména pokud jde o naše děti), tato schopnost nefunguje bez našeho vnitřního pocitu - naší intuice. Spontánně vědět, co je nyní správné a co ne, to neprobíhá totiž podle určitého návodu - i když se snažíme vždy držet určitých zásad a chceme být důslední. Výchova dítěte vyžaduje tento vnitřní kompas intuice. Ten nám umožňuje vnímat, zda postupujeme ve výchově našich dětí správně, zda je vztah k synovi nebo dceři optimální nebo zda naše dítě právě teď potřebuje trochu útěchy. Pěkné na intuici je to, že ji vlastní každý - zkuste si vzpomenout na situace, ve kterých vám bylo okamžitě jasné, že se něco děje: Například, když se vylekáte během rozhovoru - ne proto, že jste v dětském pokoji zaslechli hluk a rachot, ale že vám najednou vnitřní hlas "říká", že se "cosi" děje. Říká, abyste nakoukli to dětského pokoje, protože dítěti hrozí nebezpečí. A vy přijdete do dětského pokoje a vidíte jako dítě cpe sponku do vlasů do nezabezpečené elektrické zásuvky. Často má tento náš vnitřní hlas pravdu ...
Většinou ani nevíme jak, ale speciální senzory nám hlásí, pokud není v životě dítěte něco v pořádku: Dítě příijde normálně ze školy a je o pět procent tišší a roztržtější než kdy jindy? Cítíme, že musíme vypátrat, co se děje. A opět má náš hlas pravdu. Ublížili mu spolužáci na cestě ze školy domů.
Zjištění bylo překvapující - intuice nás totiž dobře vede - mnohdy úspěšněji než "čistý" rozum a racionální pravidla. Existují na to působivé příklady jako např.. u alpinistů, kteří musí zhodnotit, jestli jim nehrozí nebezpečí apod. Werner Munter, jeden z nejznámějších švýcarských odborníků na laviny, zkoumal tuto problematiku. Přišel na to, že se nebezpečí zasypání s množstvím poznatků o terénu, technice lyžování nebo počasí .... ne, nezmenšuje, ale naopak zvětšuje! Ti, kteří důvěřují svým pocitům, ačkoli znají jen malou násobilku lyžování a schovávají v sobě kus zbabělce, přijdou do údolí většinou v pořádku. Z toho Munter soudí: "Náš mozek se vyvinul tak, aby nám zajistil přežití, ne tak, aby produkoval vědecké poznatky." A proto je blahodárné, že naše děti nám příroda dodává bez návodu k použití. Neboť téměř vše, co potřebujeme, abychom s nimi žili ve štěstí a uměli se orientovat při jejich výchově, jsme dostali stejně jako to miminko do vínku. Na vlastním dítěti můžeme pozorovat, jak to funguje. Ve dvou letech začínají děti využívat pohledy jiných lidí, aby si vytvořily domněnky o jejich úmyslech a přáních a ve třech letech začnou pohledy chápat jako upozornění na lež. Přitom nesledují děti jen směr pohledu jiných lidí, ale i jejich tělesné pohyby, aby odhalily jejich úmysly.
Takto jsme již od raného dětství sbírali denně zkušenosti tím, že jsme se učili předvídat, co jiní lidé udělají, co si myslí a cítí. Všímáme si, zda je něco dobré nebo špatné, i když neznáme vždy správnou odpověď. Jakési porozumění mezi matkou a jejím miminkem existuje již v období kojení. A když matka později dítě krmí prvním příkrmem, otevírá - aniž by si toho byla vědoma - ústa. Neboť dítě to pak udělá také. U trochu starších dětí už díky zkušenostem víme, kdy je čas vzít je do náruče. "Zrcadlení" - tak nazývá Joachim Bauer, německý lékař a psychoterapeut, schopnost vcítění se do jiných. Vysvětluje, jak speciální nervové buňky v našem mozku, "zrcadlící neurony", rozvíjejí tento pocit, kdy si "obouváme boty" lidí kolem nás. Proto si zaslouží naši pozornost každý dobrý nebo špatný pocit, který nám říká, jak se má naše dítě, co by bylo pro něj nejlepší a co ne.
Tato schopnost vcítění se však není identická s rozšířeným názorem, že stačí být "jednoduše spontánním". Právě rodiče by neměli následovat při výchově dětí jen svůj vnitřní hlas a nechat se jím bezmyšlenkovitě pohánět během celého dne a poddávat se spontánním emočním výbuchům. Do výchovy dětí musí být zapojen i rozum - ale místo toho, abychom byli "vždy rozumní", využíváme ho jako dozorce, aby nás intuice nepřivedla při výchově dětí na špatné cesty. Neboť to, co se nám jeví jako spontánní a většinou spolehlivá výchova, se zakládá na určitých pravidlech. To nejsou žádné do detailu propracované návody na řešení každého problému, ale rychlé recepty našeho mozku, které zaručí, že v 90% všech případů jednáme správně. Kdo využívá takové spojení se svými dětmi, bude stále méně závislý na komplikovaných bádání o tom, zda je nyní něco správné nebo ne, bude sebevědomější a častěji si dovolí říct: "Uděláme to teď takto, protože mám pocit, že je to správné."
Ukážeme vám, jak můžete najít rovnováhu mezi intuicí a rozumem i v těžkých, nejen výchovných situacích.
Vaše dítě je trochu jiné než obvykle - hlas sotva slyšitelný, pohled je ve zlomku vteřiny skleslý. Údajně se nic nestalo a vše je v nejlepším pořádku.
Takto lze reagovat
Následujte svůj vnitřní hlas! Pokuste se jemně ale důrazně zjistit, co se mohlo stát - je možné, že jde o záležitost, která dítě zatěžuje nebo je mu nepříjemná, možná až trapná. I malé změny v chování dítěte třeba proto brát vážně.
Rodinná rada vám splnila přání, abyste koupili nové auto. Na cestě po městě jdete kolem jednoho ojetého vozu, které se prodává za směšně nízkou cenu. Máte nutkání utíkat do banky a uskutečnit koupi.
Takto lze reagovat
Zde je třeba dostat do rovnováhy pocity a rozum. Náš instinkt říká: Využijte situaci, dokud je ještě čas! Naše znalosti nám říkají: třeba se do toho hodně podívat a odzkoušet: komfort, motor, interiér, podvozek ... Zeptejte se prodávajícího, zda vám auto na krátkou dobu může rezervovat a vy zatím přemýšlejte a jednejte!
Jste na dětském hřišti a vaše dítě (2 roky) spadlo z dost velké výšky na jedné ze skluzavek. Po chvilce pláče se uklidní a hraje si dál. A ve vás se mísí pocity. Co teď? Utíkat na pohotovost, protože pád byl na pohled dost ošklivý nebo se spoléhat na to, že když si dítě dále hraje, určitě nemá žádné zlomeniny ani otřes mozku?
Takto lze reagovat
Pokud vám intuice ale i prvotní laické prohlédnutí tělíčka dítěte napovídají, že je vše v pořádku, nemusíte hned utíkat k lékaři. Určitě však dítě pozorujte, zejména v prvních hodinách po pádu (zda není malátné, nezvrací apod..). Pokud vám však vnitřní hlas napovídá, že nemůžete jen tak dále sedět na lavičce a čekat další hodiny, zda bude vše tak, jak má být, nedejte na "moudré" rady z knih a odborných článků, jděte za svou intuicí a dejte dítě prohlédnout specialistovi .
Představte si, že pracujete v perspektivní firmě a nabídnou vám místo v jiné společnosti se stejným platem. A máte dilema. První pocit byl výborný, nynější práce vás už nenaplňuje a v nové společnosti je další váš rozvoj zaručen. Ale pak se do pocitů opět vloží rozum: "Tady mi vlastně nic nechybí, už tady znám lidi, šéf je dobrý, platí nám obědy a mám to kousek od domu" atd.. Nakonec se rozhodnete zůstat i když máte z toho najednou nějaký špatný pocit. A za půl roku vaše firma zkrachuje.
Takto lze reagovat
Kdybyste tehdy poslechli váš první pozitivní pocit, dnes byste byli spokojeni na novém místě a bez existenčních starostí. Možná by bylo tehdy vhodné sepsat si plusy a mínusy nové nabídky a pak se rozhodnout. Překonat pohodlnost a věřit sám sobě - to jsou základy úspěchu.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu našeinfo.cz zakázáno.
Fotografie jsou pouze ilustrativní - zdroj fotografií sxc.hu