Výchova dětí k asertivnímu chování
Jak vychovávat své dítě k asertivnímu a prosociálnímu chování? S tímto chováním by se mělo dítě setkávat hlavně doma a ve škole. A protože se děti s tímto chováním nerodí, je třeba ho k němu motivovat a nenásilně vychovávat.
Na začátku je třeba blíže objasnit dva termíny - prosociálnost a asertivita
Tyto pojmy spolu úzce souvisí. Pojem prosociálnost vychází z latinského slova "socius" - společník, přítel. Člověk, který je prosociálního, se tedy k lidem kolem sebe chová jako k (potenciálním) přátelům. Důležitý je jeho postoj, který je otevřený, přímý a přející. Samotné slovo 'asertivita' pochází z řeckého 'Asser', což lze přeložit jako nárokovat si na něco, zdůrazňovat to, trvat s jistotou na svém. Doslovně by bylo možné daný výraz přeložit jako sebeprosazování. Autorem metody asertivity je Američan A. Salter, který ji definoval ve významu - dokázat něco jasně tvrdit, stát za svým slovem. V současnosti probíhají po celém světě tréninky, kde se umění být asertivním učí manažeři, podnikatelé, ale i lidé různých profesí. Do popředí vystupuje i asertivita v partnerských vztazích. Děti se s pojmem asertivity mohou setkat ve školách na hodinách etické výchovy. Ještě dříve než se však začnou "učit", jak být asertivním, narazí na definici tzv. pojmu o sobě.
Pojem o sobě
To, jak dítě vnímá samo sebe jako individuální osobu, závisí na mnoha faktorech. Přijaté informace z prostředí úzké i širší rodiny, okruhu kamarádů, školy apod. mu postupně pomáhají vytvářet vlastní sebeobraz. Přisuzování vlastní hodnoty se tak vytváří z pocitů, které má v daném prostředí ze sebe, přičemž mínění rodičů, sourozenců, kamarádů, učitelů a dalších to pozitivní nebo negativní jen dotváří. Je přirozené, že každý člověk si z různých situací vybírá pouze ty informace, které jeho obraz o sobě samém podporují. (Např. jistý chlapec ví, že je dobrý sportovec, že je oblíbený v kolektivu, ví, že v matematice je slabší a ze svých vlastností si uvědomuje ochotu pomáhat, ale také velkou nepořádnost ...). Pojem o sobě však není stálý a definitivní, časově a v průběhu různých životních událostí se mění a přetváří. Ponechávají se pouze ty složky, které byly ovlivněny výraznými životními zkušenostmi, zážitky či konfrontací.
Parafráze vývojové stádia identity
- Batole - "Jsem to, co mohu svobodně dělat."
- Předškolák - "Jsem to, co udělám."
- Mladší školák - "Jsem to, co dokážu."
- Starší školák - "Jsem to, čemu věřím."
- Adolescent- "Jsem to, co miluji."
- Střední věk - "Jsem to, co poskytuji."
- Zralý věk - "Jsem to, co po mně zůstane."
Platí, že každá osoba se snaží udržovat takový obraz o sobě, jaký si lety utvořila a jaký jí vyhovuje. Je úkolem především rodičů pomáhat budovat svým dětem pozitivní obraz o sobě samém, umocňovat ho, napomáhat ho formovat (ale ne deformovat) a přehodnocovat.
Formy chování
Utváření vlastního sebeobrazu se navenek projevuje chováním. Ve světě dětí i dospělých lze zjednodušeně hovořit o třech formách chování - agresivní, pasivní a asertivní.
- Agresivní - Jejím typickým rysem je prosazování sama sebe na úkor jiných, bez respektování jejich práv. Jako prostředek se využívají násilné formy (fyzické, slovní). Prioritní je dosažení cíle, a to za jakoukoliv cenu. Dosažení úspěchu je nejdůležitější. Děti, které se takto chovají, bývají mezi svými vrstevníky málo oblíbení, ale právě díky své moci si dokáží vydobýt pozici vůdce, jehož ostatní ze strachu poslouchají.
- Pasivní - Člověk, který jedná pasivně, nedokáže jasně formulovat svá přání a potřeby. Chybí mu sebevědomí, má o sobě velmi nízký sebeobraz, jakákoliv (byť jen mírná kritika) ho dokáže zcela paralyzovat. Každý neúspěch oslabuje jeho sebevědomí a působí na něj destruktivně. I pasivní dítě může mít kolem sebe okruh kamarádů. Některé mohou mít potřebu chránit ho nebo jednají také pasivně, a tak jim "stejný" kamarád vyhovuje. Je však jisté, že pasivně jednající chlapec či dívka se většinou nedokáže postavit nejen za svá práva a potřeby, ale i za práva druhých, a proto bývají tyto vztahy velmi křehké.
- Agresivní i pasivní chování mají společné to, že druhou osobu považují za nepřítele, který jim chce ublížit. No zatímco agresivně se projevující dítě vystupuje v útočné pozici, pasivní dítě se chová obranně. Děti z obou skupin se ve škole často jeví jako neúspěšné, těžko zvladatelné, "neschopné". Podle jistého průzkumu se v našem školství až 22% žáků pokládá za problémové. Přibližně každé páté dítě tak má "nálepku", která mu nedovoluje zažívat pocit úspěchu. Učební výsledky těchto dětí jsou však ve velké míře ovlivněny právě chováním, které není vhodné, akceptovatelné, ale které lze s pomocí rodičů, učitelů a ostatních usměrňovat.
- Asertivní - Asertivně se chovat znamená dát najevo svá přání, potřeby bez strachu. Nebát se oponovat, dokázat říci "ne" a požádat druhého o laskavost, i když se to na první pohled může zdát obtížné. Zatímco agresivní jednající člověk vystupuje výbušně (ale i sarkasticky, ironicky) a pasivní člověk zase vytváří dojem strašpytlíka nebo flegmatika, asertivní chování se projevuje klidným, uvolněným dojmem, který dokazuje, že osoba se tak projevující si je jistá tím, na co si nárokuje , nebo o co žádá.
Jak se stát asertivním, respektive jak k asertivitě vychovat dítě?
Etická výchova nabízí několik technik na osvojení si tohoto chování, např. metoda pokažené gramodesky, metoda pootevřených dveří apod. I běžný život však každodenně dává možnost stávat se asertivním a zároveň prosociálním. Např. vést dítě k tomu, aby se nestydělo o něco požádat; pokud něco odmítá, mělo by tak učinit slušně, aniž by druhému ublížilo, jestli ho ponížilo; dítě, které je snadno "manipulativní" jinými dětmi, lze učit říci "ne" s tím, aby vědělo zargumentovat, proč má daný postoj ...; při konfliktní situaci hledat spolu s dítětem kompromis (s patřičným vysvětlením); situaci, která je pro dítě příliš náročná (požádání si něčeho v obchodě ..., požádání o vrácení věci od kamaráda ...,), lze vyzkoušet nejprve doma, případně ji poprvé řešit přímo s dítětem; chválit a povzbuzovat dítě za všechno, co mu pomáhá stávat se sebejistějším (ne však domýšlivějším); učit děti přiznat si vlastní chybu (jako vzor by zde měli sloužit samozřejmě rodiče). Platí však, že to, zda se dítě bude chovat asertivně, je jeho vlastním rozhodnutím a právem, které je třeba respektovat.
Není to všelék
Asertivita se nejčastěji definuje jako způsob chování, kterým nám zaručuje, že si dokážeme prosadit své oprávněné nároky. Začala být velmi populární již v minulém století a její zdravé a nikoho nepoškozující uplatňování v našich sociálních kontaktech předpokládá především naši osobnostní zralost. Není všelékem, ačkoli se tak někdy v různých kurzech a trénincích předkládá a prezentuje. Navíc se říká, že dítě je přirozeně asertivní, dokud ho naší výchovou naučíme chovat se agresivně nebo submisivně (ústupně). Neměli bychom tedy ani ve výchově přeceňovat její možnosti a asertivní prvky v chování svých dětí podporovat v přiměřené míře, jinak se nám může stát, že si ji naše děti budou zaměňovat se skrytou agresivitou, zejména pokud jim dostatečně nevštěpujeme, že asertivně si lze prosazovat nároky vskutku pouze oprávněné.
Asertivní práva
Pro lepší pochopení zásad asertivního chování využívají tzv. asertivní práva. Vycházejí z pravidla, že nikdo nemůže s člověkem manipulovat, pokud mu to on sám nedovolí.
I. Mám právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i za jejich důsledky odpovědnost.
II. Mám právo nenabízet žádné omluvy svého chování.
III. Mám právo sám posoudit, jestli jsem zodpovědný za problémy druhých lidí a do jaké míry.
IV. Mám právo změnit svůj názor.
V. Mám právo dělat chyby a být za ně odpovědný.
VI. Mám právo říci "já nevím".
VII. Mám právo být nezávislý na dobré vůli ostatních.
VIII.Mám právo dělat nelogická rozhodnutí.
IX. Mám právo říci "já ti nerozumím".
X. Mám právo říct "je mi to jedno".
