Výchova dětí tím, že jim budeme věřit a povzbuzovat je!
Zaposloucháme-li se do hovoru rodičů s dětmi, často slyšíme jen příkazy, zákazy, ale jen málokdy povzbudivá slova. Dítě potřebuje slyšet, že to zvládne, místo toho, aby mu neustále znělo, jak je nešikovné.
Matky zacházejí s dětmi úplně jinak než otcové, to není žádné tajemství
Potřeba ochraňovat dítě během těhotenství nekončí porodem. Většina matek pokládá zajištění pohody dítěte za svůj vlastní úkol - a nesou velmi těžko, když se mají vzdát části této odpovědnosti. Stejně těžko nesou, když mají přenechat dětem hodnocení toho, co již mohou samy a kde ještě potřebují pomoc. Pokud příliš ochraňujeme dítě, může mít později problémy s orientací ve společnosti. Pokud ho ochraňujeme příliš málo, hrozí nebezpečí, že se nám vzdálí a náš vliv na něj se bude rovnat bodu nula.
Kdy má rodič dát svému dítěti volnou ruku?
Odkdy můžeme nechat dítě samo na dětském hřišti, kdy jej můžeme pustit s ostatními dětmi ven? Může chodit do školy již od první třídy bez doprovodu rodiče? Kolik kapesního má dostat? Jakou pozici zaujmout vůči přátelům našich dětí, kteří se nám nelíbí? První přítel nebo přítelkyně - necháme je sami v pokoji? Kolik důvěry jsme ochotni poskytnout našim dětem?
Stůj! Pozor! Počkej, já přijdu ...
Se strachem v hlase se přibližuje matka ke svému malému synkovi. Dítě nepozorovaně vylezlo na první schůdky žebříku skluzavky. Nechápavě se dívá na mámu a leze dál. Máma vezme dítě, dá ho až nahoru na vrch skluzavky a držíc ho za ruku pouští malého dolů. Co se stalo? Matka si dělá starosti, že se dítěti může něco stát: například může spadnout ze žebříku nebo skluzavky, pohádat se s jinými dětmi o pořadí v klouzání, obává se písku a bláta na oděvu a obuvi dítěte při odchodu domů ... Dítě pozoruje, jak se ostatní děti klouzaly a těšili se z toho. Je popletené z toho, že se máma tak ochranitelsky do této zábavy míchá, když podle něj nehrozí žádné nebezpečí. Co podnítilo matku zasáhnout v této situaci? Často jsou to špatné zkušenosti, které měla matka s dítětem v podobných situacích: Dítě se ve stejné nebo podobné situaci už jednou zranilo. Ona sama v dětství těžce spadla a zranila se. Má strach, že si dítě zašpiní oděv. A to krátce před návštěvou tchýně. Pokud jde o důvody druhé nebo třetí kategorie, měli bychom se ptát: Důvěřuji tak málo svému dítěti, protože mám před očima - vědomě či nevědomě - vlastní neštěstí? Nemám chuť, čas, energii nechat dítě, aby si hrálo samostatně v takových mezích, jaké odpovídají jeho potřebám jen proto, protože by to bylo náročné na čas a obtěžovalo by mě to? Pokud najdeme důvody našeho přílišného ochraňování v prvním bodě, měla by matka dítě takovými - z jejího pohledu nebezpečnými - akcemi doprovázet. Jen díky takovému doprovázení získá dítě jistotu a důvěru a přežije předchozí smůlu a bolest. Pak se zbaví i svého strachu.
Co způsobuje přehnaná ochrana dítěte?
"To nemůžeš!" - Takové poselství přijímá dítě, pokud se má vyhnout každému riziku. Chce běžet jako vítr ... "Dávej pozor, jinak spadneš!" Položí nohu na nejnižší větev a začne lézt na strom: "Okamžitě pojď dolů!" Večer si chce samo obléci pyžamo: "Pojď, pomůžu ti!" Jen cvikem může růst jistota a obratnost. Kdo nemůže nic zkoušet a trénovat, ten zůstane nešikovný. Kdo přijímá výzvy - a přitom poznává své hranice - ten rozvíjí šikovnost a tělesnou obratnost. Z reakcí na vlastní jednání si buduje každý člověk obraz o sobě samém. Představte si, že byste chtěli čistit brambory a vaše přítelkyně, která je právě na návštěvě, by začala zděšeně křičet: "Pozor! Neporaň se! "Jací nejistí byste byli po takových varováních! A s jakou nechutí byste se pak pouštěli do této práce! Pravděpodobně byste se právě tehdy pořezali, neboť strach nás dělá nešikovnými. Samozřejmě, že děti ještě neznají rutinu tak jako dospělí. Ale naučili byste se někdy čistit brambory, kdyby vám někdo stále připomínal, jaké nebezpečí hrozí při zacházení s nožíkem?
Děti musí zkoušet, trénovat, cvičit
Ve většině případů vědí, na co si mohou troufnout a na co už ne. Proto: Šetřete si tyto verbální signály na takové situace, které jsou skutečně nebezpečné. Rozbitá kolena a modřiny jsou v aktivním životě dítěte celkem normálním průvodním jevem.
A co vlastní strach?
Strach má do činění s fantazií: s představami o tom, co všechno by se mohlo stát. Pokud dítě leze na skluzavku - Bože, snad nespadne! Mohlo by svrchu spadnout, snad bude nablízku nějaký lékař. Maják na sanitce. Horor se odráží v pohledu a gestikulaci mámy. Ale dítě nahoře je zmatené. Co ta máma pořád chce? Copak nevidí, jak rychle mi to jde? Dostat vlastní strach pod kontrolu není jednoduché. I to je proces učení. Čím častěji vidíte, že vaše dítě opatrně a s jistotou překonává schody, o to více mu budete důvěřovat, že zvládne takové, z vašeho pohledu nebezpečné situace. Donuťte se neposkytovat hned dítěti pomocnou ruku, ale doprovázejte jeho malé zkoušky odvahy s "otevřenýma očima". Pokud by hrozilo nebezpečí, ještě vždy takto můžete zasáhnout. Neobírejte dítě o něco, co už dokáže samo. Potřebuje důvěru ve vlastní schopnosti, aby získalo sebedůvěru. Příliš ochraňovat dítě znamená nebrat ho vážně. Jak se má naučit samo zhodnotit situaci, pokud mu stále někdo říká, co už může a co ne? Jak se má naučit vycházet s jinými dětmi, pokud ho rodiče stále ochraňují před hádkami s vrstevníky? Protože ani kontakt s jinými dětmi se nemusí někdy zdát rodičům zcela bezpečný. Jiné dítě vezme našemu zlatíčku hračku a naše dítě reaguje hněvem a agresí? Většinou si malí rošťáci umí v takových situacích poradit sami a nepotřebují soudce - rodiče a jejich rozsudky. Matky a otcové musí snést, že jejich děti - dokud nejsou ohroženy - si řídí své činnosti při hře samy. Přílišná ochrana dětí nemá nic společného s bezpečností, jde jen o chybějící důvěru ve schopnosti dítěte. Bere dítěti možnost stát se díky zkušenosti moudrým.
Kdy je nutná kontrola?
Myčky nádobí, auta, elektrické zásuvky ... - to jsou věci, s nimiž zvědavé dítě ještě neumí zacházet. Před úrazy a škodami, které si takto může dítě sobě a jiným způsobit, ho musíme ochraňovat do takového věku, dokud to skutečně pochopí a odpovídajíc tomu bude i jednat. Dokud tomu tak bude, je třeba striktně dodržovat některá pravidla. Pokud přechází dítě přes silnici, nesmí se pustit máminy ruky. Pokud se nechce v autě připoutat, nemůže nikam jet. V těchto skutečně riskantních oblastech života musí dítě - bez výjimky - poslouchat. Na obrubníku vedle hlavní silnice to znamená: Stop! Před semaforem zůstaneme stát. Sporák je tabu. Později, když bude dítě starší, budeme tato pravidla stále více objasňovat.
Kolik ochrany a ostrahy dítě potřebuje, se orientuje především podle věku
Čím mladší je dítě, tím více ji potřebuje, ale i podle individuálního stupně vyspělosti. Ať už je dítě dostatečně šikovné na to, aby zacházelo s nožíkem, nebo bezpečně sešlo dolů strmými schody, závisí zejména na jeho předchozích zkušenostech: Pokud je dítě zvyklé v relativně bezpečných situacích vystavovat svou šikovnost zkoušce odvahy, pak spíše zvládne i riskantní situace.
Důvěra
Důvěra má vždy dva komponenty:
1. Důvěra ve vlastní schopnosti
2. Důvěra v jiné lidi
Abychom u dětí rozvíjeli důvěru v jejich vlastní schopnosti, potřebují volný prostor, ve kterém objevují svět, seznamují se s vlastními výkony a testují sami sebe. Až když si umí podmanit své vlastní volné prostory, učí se samostatně jednat a získávají vlastní jistotu. Jen tak se učí nést odpovědnost za své chování a umět rozeznávat hranice odsud posud. Při těchto zkušenostech s hranicemi hrají právě rodiče důležitou roli. Jejich přítomnost dává dětem jistotu. Rodiče jistí děti, kryjí jim záda a dovolí jim přitom, aby spadly aniž přitom zažívali strach. Tyto situace posiluje vrozená důvěra v rodiče. Děti se pak učí prosit o pomoc a podporu, pokud si už samy nevědí dále rady. Mějme odvahu a nechme děti jednat!
Pokud se děti nenaučí rozeznávat hranice, hrozí dva nepříjemné následky:
Z dítěte může vyrůst bázlivé a ustrašené dítě, protože dítě si zvnitřňuje strach díky neustálému napomínání. Ale může nastat i opačný případ: Dítě si příliš věří, protože se nenaučilo rozeznávat nebezpečí. Oba případy mají tedy za následek zkreslené vnímání reality.
Strach a bázlivost mohou děti ochránit před nebezpečím, ale ...
Jsou to důležité signály, které nám pomáhají lépe se učit odhadnout svět. Mít strach se člověk může naučit. Toto se děje u malých dětí často tím, že imitují bázlivé chování. Psychologové zjistili jasnou pozitivní korelaci mezi strachem rodičů a jejich dětmi: čím větší strach mají rodiče, například před bouří, o to hůře reagují děti. A tak se může z varovné funkce strachu stát postižení. Přehnané reakce strachu a hrůzy u osob, s nimiž dítě přichází do kontaktu, vyvolávají u něj přehnanou opatrnost.
Co můžeme dělat?
Pokud máte pocit, že vaše dítě příliš ochraňujete, bezpodmínečně o tom mluvte s nezaujatým pozorovatelem, který vaše chování zhodnotí objektivněji. Důležité je, abyste si ujasnili, že takový přehnaný strach není ve výchově dítěte žádoucí a pokusíte se ho odbourat. Pokud jste dlouho vaše dítě ochraňovali před každým možným (i banálním) nebezpečím, je možné, že je bázlivější a věří si méně než jeho vrstevníci. Náhlý přechod k "bezstarostné" výchově by pak neměl žádoucí efekt. Zvykejte dítě proto postupně na těžší situace, tak aby mohlo postupně budovat své sebevědomí a silné stránky svého já.
Závěr
Před každým "ne!", které chceme říct dítěti, si dobře rozmyslete, zda je dítě skutečně malé a nezralé na činnost, kterou si předsevzali. Bušení srdce v takových chvílích samozřejmě patří k tomu. Jde o věc přírody: odpoutání se od dítěte někdy bolí. Ale když přijde váš syn či dcera poprvé sám či sama z dětského hřiště, uvidíte, že se budete těšit spolu s ním a budete patřičně hrdí.
Autor: Martina Dvořáková
