Výchova dítěte v rodině, kde chybí jeden z rodičů
Proč v současnosti přibývá domácností, kde dítě vychovává jen jeden rodič? Je to móda a nebo nevyhnutelnost? Je to dáno povahovými rysy, že některé ženy prostě nejsou schopné kompromisu ve vztahu? Těžko se posuzuje z “druhé” strany. Občas je pro dítě lepší výchova milující matky, než obou, neustále se hádajících rodičů. Ale….
Jsou ženy, které se rozhodnou pro mateřství, ale odmítnou manžela
"Žena chce dítě, muž je pouze prostředek" říká filozof Nietzsche. Má se zříci dítěte, pokud se neobjeví zodpovědný otec? Nebo smířit se s ponižující úlohou hospodyně bez možnosti rozhodovat a s povinností posloužit? Jistě je tu ještě šance bojovat o vlastní důstojnost, ale co to stojí denně energie!? Moderní žena si ráda dokazuje nezávislost, ta však úzce hraničí s egoismem a navíc nevede k hlubšímu pochopení. Muž bez ženy nebo žena bez muže jsou vždy jen polovičním člověkem a dítě, pokud má vyrůst na lidskou bytost, potřebuje kolem sebe dobré lidi. Nestačí vědomí, že ho kdosi má rád, mělo by vidět i vzájemnou lásku svých zploditelů.
Někdy to prostě nevyjde a zachraňujeme, co se dá
Někdy se rodina rozpadne bez viny. Tragédie úmrtí je stále životní realitou. Syn bez otce ztrácí mužský model, dcera nemá v kom zrcadlit své dozrávající ženství. Je však potřeba žít a nepropadnout smutku. Otevřít rodinu širším podnětům. Dědeček, strýc, učitel, trenér mohou alespoň částečně nahradit chybějící mužský element. I matka - vdova by měla žehnat životu, který měl mrtvý muž tak velmi rád.
Rodiče, kteří si řešili svůj osobní problém bez citlivosti k vlastním dětem
Manželé mohou po marných pokusech dospět na konec trpělivosti, sil a lásky, ale nikdy se nesmí vzdát svého rodičovství. Domov s jedním rodičem, kde se nepěstuje zloba vůči nepřítomnému, kde se děti učí úctě a porozumění a nebrání se jim v jejich potřebě komunikovat s mámou i tátou, aniž museli zhrozeně vyslechnout odsuzující postoje vůči kdysi tak milovanému, ale dnes nenáviděnému exmanželovi, který je však stále jejich vlastním a často i vytouženým rodičem. Zloba a pomsta vede opuštěnou mámu, žárlivost a uražená samolibost zhrzeného otce. Jen na děti jaksi pozapomněli.
Řešení vzájemného neporozumění manželů inteligentně a lidsky
Jelikož neuměli najít způsob soužití, odcházejí každý za svou představou, ale uchovali si vděčnost za všechno hezké, co spolu prožili. Pro děti je to, navzdory smutku z rodičovského rozchodu, přece jen lepší než nekonečné domácí sváry nebo nenávistně prokletí. Velikost člověka se ukáže v těch nejnapjatějších situacích. Rozhoduje schopnost vyrovnat se s novou situací. Je dětinské obviňovat toho druhého z nezdaru, na kterém oba, i když ne vždy stejně spolupůsobili.
Domov s jedním rodičem je jaksi odsexualizovaný
a děti se tam nedozvědí, jak se dají řešit odlišné názory. Chybí příklad tolerance a obnovování lásky. Chybí pomoc a odlišné podněty. A přece i tady je šance dát dětem něco lepšího než každodenní napětí tam, kde se rodiče neuměli shodnout ani rozejít. Nebrat jim ideály do budoucna a věřit s nimi, že ony budou ve výběru úspěšnější, tolerantnější, a že jejich vztah s partnerem vydrží.
Autor: Martina Dvořáková
