Krevní doping
Krevní doping - erythrocythemia byl poprvé vyzkoušen již roku 1972. Představuje případnou možnost zvýšení přenosu kyslíku a tím i sportovního výkonu.
Potřeba lepší zásoby kyslíkem touto formou nachází své využití především v náročných vytrvalostních aktivitách. Sem spadají sporty jako je běh na lyžích, triatlon, plavání, vytrvalostní běhy apod. A o co vlastně při této zakázané podobě podpory sportovce jde? Jedná se o intravenózní proceduru, při níž je sportovci odebrána krev. Princip vychází ze zjištění, že vytrvalostní výkon je ve velké míře závislý na množství červených krvinek v krvi. Čím jich má organismus více, tím snadněji a účinněji dochází k výměně dýchacích plynů. Dlouhý čas před avizovaným závodem (asi 6 týdnů) se sportovci postupně odebírá krev - 1 až 4 odběry po 450ml. Odebraná krev je okamžitě odstředěna a složky plazmy (tekutá složka krve) jsou co nejdříve vráceny zpět do organismu. Oddělené červené krvinky se však do organismu zpět nevracejí a jsou zmrazeny. Sportovec pokračuje v tréninku i přes vzniklý deficit, který se do začátku závodu úplně ztratí. Zmrazené složky krve sportovce jsou do těla vráceny přibližně 1 až 7 dní před vytrvalostním závodem. Jejich přijetím dojde k rychlému zvýšení počtu červených krvinek a tím i potenciál pro dosažení lepšího výkonu. Pokud se vše provede správně, zvýší se počet červených krvinek až o 20%.
Problémy a rizika spojená s krevním dopingem:
Tělo sportovce může na krevní doping reagovat velmi individuálně. Může se stát, že výsledek bude zcela opačný než byl záměr a dojde ke zhoršení výkonnosti. Rapidní nárůst červených krvinek v krvi také může zvýšit viskozitu krve (zahuštění, vnitřní tření), snížit výkonnost srdečního svalu a snížit rychlost proudění krve. Vlivem těchto faktorů může dojít ke snížení aerobní kapacity, kterou lze považovat za hlavní ukazatel vytrvalostních schopností sportovce. To, že krev má jistou hustotu má své opodstatnění. Srdce nebylo od přírody stavěné na pumpování tak husté krve a z tohoto důvodu může dojít k množství komplikací. Kromě přímých důsledků se transfúze spojuje i s rizikem zavlečení nemocí jako je AIDS, hepatitida, malárie apod. Jak vidno, rizika jsou značná a zlepšení výkonu nejisté. Přestože je krevní doping jednoznačně zakázán, jeho dokazování je náročné. Pokud se tento fakt spojí s vidinou pravděpodobně lepších výkonů, sportovních úspěchů a výhodami z toho plynoucích, snadno dojde k vyvážení, nebo úplnému zastínění všech rizik.
Problém odhalování krevního dopingu je zřejmě úzce spojen s nedostatky, které testování ze vzorků moči s sebou přináší (to platí i pro mnohé jiné zakázané látky). Prakticky jediným ukazatelem toho, že sportovec takto dopoval, je zvýšená hladina vlastních červených krvinek. Nejlepším způsobem jak to dokázat, jsou krevní testy. To je však v současnosti považováno za zásah do těla a proto jsou ve většině případů nepřípustné. O tom, zda se ve sportu naplno krevní testy prosadí ukáže asi až čas a zjištění, zda chceme vidět lepší výkony, nebo dopingově "čistší" sportovce.
