Sociální fobie, sociální úzkostná porucha
Základním příznakem sociální fobie je silná úzkost, která se objevuje v různých, těžko zvládnutelných společenských situacích.
Mezi nejčastější zátěžové situace patří kontakt s neznámými lidmi a to hlavně v menší skupině, veřejný projev nebo výkon před publikem, jídlo a pití na veřejnosti, ale např. i používání veřejných toalet či přímý kontakt s personálem v obchodech a institucích, zejména pokud je spojen s konfliktem. Tyto situace jsou spojeny s očekáváním nástupu úzkosti a možného zahanbení nebo ztrapnění se.
Na rozdíl od pocitů trémy či zahanbení, které občas zažije každý z nás, při sociální fobii jde o silné, přetrvávající a opakující se úzkostné příznaky, které se v souvislosti s uvedenými situacemi vyskytují. Někdy mohou projevy silné úzkosti vést k panické úzkosti. Přežití opakované a silné sociální úzkosti může vést ke zhoršování příznaků úzkosti v budoucích společenských situacích a nezřídka vedou ke snaze takto postiženého člověka vyhýbat se situacím, které úzkost vyvolaly, nebo by podle jeho přesvědčení úzkost mohly vyvolat.
Přesto, že osoba se sociální fobií si je většinou vědoma nevhodnosti úzkostných příznaků, často je neumí v exponované situaci potlačit, což vede k dalším pocitům nepřiměřenosti, trapnosti a selhávání. Sociální fobie není závažná psychická porucha, dlouhodobě však může člověka omezovat, protože komunikaci s lidmi či podáváním výkonu v jejich přítomnosti se v dnešní společnosti nelze vyhnout. Sociální fobie se léčí symptomaticky, mezi efektivní způsoby léčby patří užívání moderních antidepresiv, psychoterapeutické postupy zaměřené na nácvik účinného chování v sociálních situacích, ideální kombinace obou postupů.
Silná úzkost, která je při sociální fobii vázána na kontakt pacienta s druhými lidmi se může v praxi týkat mnoha společenských situací. Může jít například o:
• strach z toho, že se na mě druzí lidé dívají, že mě pozorují
• strach ze ztrapnění, nebo znemožnění
• strach jíst před lidmi
• strach vystupovat před lidmi, hlavně autoritou
• strach ze schůzí či setkání
• vyhýbání se sociálním situacím
Množství konkrétních situací, ve kterých může osoba se sociální fobií pociťovat silnou úzkost je však podstatně širší.
V předmětných situacích pacient se sociální fobií pociťuje výraznou úzkost s doprovodnými tělesnými (vegetativními) příznaky jako jsou:
• třes rukou a těla,
• červenání se,
• pocení,
• bušení srdce,
• pocit sevřeného hrdla,
• pocit ztíženého dýchání,
• pocit na omdlení a jiné.
Někdy může být dominantním projevem sociální fobie to, že se člověk upne na nějakou svou tělesnou charakteristiku (například velký nos, silná postava, pleš) a v přítomnosti druhých se silně obává jejich reakcí na své "negativum". Charakteristickým příznakem chování člověka se sociální fobií je snaha vyhnout se situacím, které by podle něj mohly úzkost navodit, a to i v případě, že jim to přinese negativní důsledky.
Za účinnou léčbu sociální fobie se považují postupy kognitivní behaviorální terapie a léčba antidepresivy (zejména v případě pokud se u pacienta vyskytuje i jiná úzkostná porucha, nebo deprese). Podstatou kognitivně-behaviorálních postupů v léčbě sociální fobie je nácvik efektivního zvládání obávaných situací, systematické posilování pozitivního myšlení a oslabování negativních myšlenkových schémat. Podstatou účinku antidepresiv je v případě sociální fobie modifikace - snižování tělesné reaktivity regulací neuropřenašečů.
Někdy je možné situačně použít anxiolytika (léky proti úzkosti) ale takový postup není plnohodnotnou léčbou - může vést k dalšímu následnému zhoršování příznaků v budoucí sociální situaci a navíc při opakovaném a dlouhodobém užívání hrozí riziko rozvoje závislosti na anxiolytikách.
